„Tvůj hlas mě uklidňuje, ale slovům prostě nerozumím.“
John Lennon
Roku 1517 doplul španělský mořeplavec Francisco Hernández de Cordóba k břehům jednoho poloostrova. Španělsky se dotázal domorodců, jak se dané místo jmenuje a obdržel pochopitelnou odpověď:
„Uicataan.“ – Nerozumím.
Francisco si toto slovo pečlivě zapsal do deníku, a my tak dodnes nazýváme největší mexický poloostrov.
Abych se vyhnula podobnému nedorozumění, listuju během letu do Mexika praktickým jazykovým průvodcem španělštiny. Je to opravdu pozoruhodná kniha, reality show v papírové podobě. Hledám věty typu „Jsou krokodýli v této řece opravdu neškodní?“, ale průvodce mne posílá na letiště. Stejně jako naše cesta začíná zdánlivě nevinně:
„V kolik hodin odlétá letadlo?“ (¿A qué hora sale el avión?)
„Jak se dostanu do odletové haly?“ (¿Por dónde se entra a la zona de embarque?)
Samé nudné fráze, jen jednou nepatrně přitvrdí:
„Máte tři kila nadváhy. Musíte si připlatit 500 pesos.“ (Usted tiene tres kilos de sobrepeso. Debe pagar un suplemento de quinientas pesetas.)
Celých 500 pesos za každá tři kila? Tudy na dietu! Ale ne, to se týká jen zavazadel. Otáčím na stránku „V hotelu“. Od první věty je jasné, že pobyt v mexických ubytovacích zařízeních není taková selanka jako let přes Alantik.
„Hotel je plně obsazen!“ (¡El hotel está completo!)
„V mém pokoji – nelze zavřít okno. – kape kohoutek. – nesvítí světlo. – je ucpané umyvadlo. – je takový hluk, že nemohu spát.“ (En mi habitación – no se puede cerrar bien la ventana. – el grifo gotea. – la luz no funciona. – el lavabo está atascado. – hay tando ruido que no puedo dormir.)
„Byli jsme okradeni.“ (Nos robaron.)
„Zavolejte policii!“ (¡Llame a la policía!)
„Hoří!“ (¡Fuego!)
Chybí tu vražda, napadá mne. Jak nahlásím vraždu v hotelovém pokoji? Průvodce mlčí. Takové věci se tu nedějí. Nebo se tutlají. S nadějí otáčím na stránku nazvanou První pomoc:
„Má tu někdo příruční lékárničku?“ (¿Tiene alguien a mano un botiquín de primeros auxilios?)
„Počkejte raději na lékaře.“ (Es preferible aguardar al médico.),
usadí mne jazykový průvodce. Do ničeho se neplést, to je rozumné. Autorovi je jasné, že čtenář jeho publikace beztak nadělá víc škody, jak užitku. Raději si projděme pár praktických zdvořilostních frází:
„Musím si namazat lyže. Jaký vosk byste mi poradil?“ (Tengo que fartar mis esquís. ¿Qué fart me aconseja usted?)
Touto větou v Mexiku neprorazím, zato tuhle frázi bych se měla naučit:
„Dnes je horko. Mám velkou žízeň.“ (Hoy hace mucho calor. Tengo mucha sed.)
A když ji ještě doplním o:
„Žiji velmi nezdravě, ale co mohu dělat?“ (Llevo una vida muy poco saludable, ¿pero quépuedo hacer?),
učiním pro zdvořilostní tlachání až dost.
***
Žít na poloostrově, který se jmenuje Nerozumím, může být pro některé obyvatele frustrující. Možná právě proto se vám na Yukatánu snaží téměř každý člověk poradit a porozumět. Když to nejde ústní formou, pomohou ruce, nohy, někdy dokonce tanec. Jeden kolemjdoucí nám trpělivě vysvětluje rozdíl mezi pozdravem buenos días a buenas tardes, ať nevypadáme jako negramoti.
„Jak se řekne buenos días u vás?“ ptá se obchodník v blízkém merkadu.
„Dobrý den.“
„Dobyr dan,“ zdraví nás pak důsledně po celou dobu našeho pobytu.
„Dobyr dan,“ zdraví nás všichni jeho známí, protože už ví, odkud pocházíme.
A my odpovídáme po jejich – buenos días dopoledne, buenas tardes odpoledne.
Průvodce místní yukatánské cestovky nás vítá španělsky, anglicky, španglicky a snaží se nabídnout i francoužtinu, italštinu a němčinu.
„Czech?“ zkoušíme to.
„What???“
„Repúblika Checa!“
„Checa? I don‘t know… jo moment, Checoslovaquia?“
Kolik už je to let od rozdělení Československa? Má smysl něco vysvětlovat? Asi ne. A tak odpovídáme:
„Yes!“
„Soráč, přátelé. Zůstaneme u té angličtiny, jo?“
***
S tím Československem je to ve světě vůbec zajímavé. To se jednou můj kamarád ztratil v tokijském metru cestou na českou ambasádu. Co už, stane se. Však není analfabet, má plánek, takže zjistí název stanice, kde se nachází, a v nejhorším se přeptá, že jo. Potud se jeho úvahy shodly se všemi, kdo se kdy v životě ztratili v jakémkoliv metru. Situace se však dramaticky mění ve chvíli, kdy zjistíte, že na rozdíl od vašeho úžasně propracovaného plánku připomínají místní cedule tác s rozsypaným čajem. A že uživatelé tokijské MHD neholdují nejrozšířenějšímu světovému jazyku v takové míře, jakou potřebujete ke svému znovunalezení.
Co tedy udělá nebohý ztracenec za této situace? Správně: zeptá se na policii. Špatné je, když si chlapci z tokijské policie pletou slovo Čech a šek. Nesprávně pochopí, že nějaký bláznivý Evropan chce po nich jakýsi šek. Nebo ho snad ztratil? Či mu ho někdo ukradl? Bez ohledu na úspěch českých hokejistů v Naganu o Češích nikdy neslyšeli. A co takhle o Čechoslovácích a Československu? No, to je jiná – Masaryk, Havel, Kundera, že jo?
Pak už stačí načrtnout starou dobrou mapku Československa, rozseknout ji na Česko a Slovensko, vysvětlit, do které části patřím, a získat správné telefonní číslo. Dál už je to nuda se šťastným koncem.
***
Napadá mne, že nuda se šťastným koncem je vlastně fajn. Taky se stává, že si přestávají rozumět lidé, kteří hovoří stejnou řečí, vyrůstali spolu, žili celý život jako sousedé v uklizené, ba načančané, vísce uprostřed nádherné chorvatské krajiny – krásné domy, zahrádky obehnané plůtky různých tvarů, nazdobené barevné omítky, dřevěné okenice, pergoly porostlé vínem, lavičky, stolky, nad hlavou azur, v dálce bělostně svítící skalní město, vše prostoupeno příjemnou, osvěžující vůní cypřišů a středomořských bylinek. Nikde auta nebo motorky, jen náš autobus. Naším cílem je sjezd řeky Zrmanji. To je ta řeka, kde to náš evropský „Inčučúna“ natřel Oldovi Šetrnýmu, když mu před tím poskytl kánoi děravou jak ústa staré ženy.
Zvědavost nám nedá. Zastavujeme, vystupujeme a zavítáme do vesnice. Je zde neskutečné ticho a klid. Z blízka vidíme jiný obraz. Tlející lavice a převržené stoly, rozbité nádobí, zahradní nářadí, kočárek, rozházené hračky a láhve od vína, rezivějící gril, víno na pergolách přezrálé, seschlé do rozinek. Barevné omítky částečně spálené, špinavé od sazí, na některých jsou výrazné stopy po kulkách. To, co se zdálo být okenicemi, jsou jen prkny zadělané otvory po oknech. V jednom ještě zůstalo sklo rozpraskané do tvaru pavučiny. Kosti. A jinak nic. Pět let po válce.
Procházím úzkou uličkou mezi dvorky na náves. Vypadá to, jako by tu ještě v poslední chvíli zdejší sousedi přátelsky poseděli. Něco snad grilovali a pak…
„Nikdo to tu nepřepadl,“ odpovídá někomu průvodce, „všechno to tak nějak vyplynulo z tehdejší situace…“
„Nerozumím.“
Krčí rameny. Tohle zřejmě nelze vysvětlit.
„Někomu prostě ruplo v bedně.“
„Tak to muselo rupnout všem naráz.“ Strohá odpověď. Pravdivá? Tady to přece očividně žilo, byla tu krásná škola, hřiště, prolézačky, hospůdka. Žili tu normální lidé, jako jsme my.
Stačilo vypustit pár lží, dezinformací, šířit nenávist, uplatnit princip kolektivní viny. Taky to známe. Jen to naše generace nezažily až do těchto tragických konců.
***
Rok před tím jsme s kamarádkou bloudily na druhém konci Evropy v podobně neklidném severoirském městě Derry v předvečer svátku jedné z místních komunit. Téměř vylidněné město, projíždějící transportéry a všudypřítomné ostnaté dráty oddělující znepřátelené čtvrtě působily poněkud stísněným dojmem. Jenže my si zkrátka chtěly vyfotit ten kultovní pub Metro a byly jsme ochotné pro to udělat cokoliv. Konečně jsme ho našly. Postáváme před ním s fotoaparáty a přemýšlíme odkud a jak nejlépe fotit, abychom na snímcích měly co nejméně aut. Náhle se ze zmíněné hospody vyhrne několik typických irských chasníků. Krátce hodnotím šance na útěk, ale to už k nám přistupuje nejstatnější chlápek.
„V pohodě, děvčata, my si jen přeparkujeme, ať máte pěkné fotečky. Protože ta naše úžasná hospoda si to zaslouží.“
„Taky rád fotí,“ vysvětluje jeho kolega.
***
A když už jsme zavítali do Irska, vzpomínám na výstup na Croagh Patrick (cca 760 m n. m.). Začíná na mořském břehu a poněkud připomíná moravskou pouť.
„Pokud se vám tam nechce, můžeme aspoň zajít do kaple svatého Patrika.“
„Už žádné kláštery, kaple a kříže,“ hbitě zareaguje Mirek a nekompromisně vyráží vzhůru: „Jdeme.“
Tlačí nás čas, za čtyři hodiny musíme být zpátky. Ale když to někteří Irové zvládnou bosí, proč bychom si s tím neporadili my v kvalitních pohorách? Pánové vybíhají lehce jako laňky a během chvilky jsou několik metrů před námi. Vydáváme se za nimi svižným krokem, ale už po hodince máme dost a s úctou koukáme po vyšňořených babkách v botkách na jehlách. Čile si pomáhají hůlkou a vesele u toho švitoří, jak se nám dnes vydařilo počasí.
„Království za vodu.“
„Nesou ji kluci.“
„Kde jsou?“
„Už skoro nahoře,“ ukazuju červenou a modrou větrovku těsně pod vrcholkem.
Jdeme dál s vyschlým hrdlem a jazykem na vestě a potichu proklínáme naše drahé polovičky. Poslední obávaná část hory se prudce zvedá, po jejím suťovém svahu se svižně pohybuje had sestavený ze zbožných Irů, Irek a několika cizinců.
„Are you Michaela?“ ptá se nesměle drobná blondýnka, která sestupuje kolem nás.
„Yes, I’m.“
„Mám tu pro vás dvě zásilku,“ dodává s typickým brněnským přízvukem a s úsměvem vytahuje známou láhev s dobrou jemně perlivou vodou.
„Jste úžasná,“ padá ze mě, „Díky!“
„Taky mám vyřídit, že si máte pospíšit.“
Pospíšily jsme si. A stálo to za to. Hora Svatého Patrika nabízí skutečně luxusní výhledy. Nevím, jestli je krásnější moře hrající všemi odstíny modré, protkané spoustou malých zelených ostrůvků, nebo hornatá smaragdově zbarvená oblast posetá bílými stádečky ovcí na druhé straně.
„Máte štěstí, obvykle tu nic moc k vidění není. Tady totiž 364 dní v roce prší.“ usmívá se starší pán, který v zelených pumpkách a bílých pletených podkolenkách připomíná leprikóna. A možná je to on. Normální Ir by na nás nepromluvil česky.