„To, co nazýváme ’já’ jsou pouze létací dveře, které se pohybují, když vydechujeme a nadechujeme.“
— Sunrju Suzuki, Zenová mysl, mysl začátečníka.
Den první – sobota
„Možná bych měla přece jen zkusit ten antigen.“
„Jsi očkovaná, ale jak myslíš,“ odpovídá mi přítelkyně opatrně.
Už od rána je mi nehorázně špatně. Mám teplotu, dráždivý nezastavitelný kašel, zimnici a strašně mě bolí celý člověk. Má to svůj důvod. Včera jsme se v přívalu sněhu stěhovali do nového domku. Nosili jsme nábytek a narvané banánovky sem a tam a tam a sem, zpocení a zadýchaní jsme střídali teplo domova s venkovním kořalečnem. Zkrátka – několikahodinová těžká manuální práce zcela nezvyklá pro kancelářské krysy si vybrala svou daň.
Tupě zírám na druhou čárku, která se rýsuje na antigenním testu. Doprdelepráce, teď nemůžu být nemocná! Musím přichystat materiály pro auditora, musím připravit inventury majetku, musím přichystat předprodejní texty pro knihu, musím dojednat smlouvy s nakladatelstvím, musím dokončit stěhování, musím zařídit novou kuchyň, musím objednat řemeslníky, musím nakoupit a smontovat nábytek, musím nachystat vánoce, musím nakoupit dárky… Myšlenky přerušuje má drahá:
„Musíš se objednat na PCR test.“ Bere si respirátor, „a já si jdu udělat antigen.“
„Vždyť jsem očkovaná, v pondělí jsem se měla registrovat na třetí dávku.“
„No tak to už nemusíš.“
Nejbližší termín na testy je v pondělí. Volám tu radostnou zprávu našemu nejmladšímu – bratrovi, kolegovi a šéfovi v jednom balení. Odvětí, že je na tom stejně. Fajn. Aspoň nemusím řešit, kde jsem k tomu malému šmejdíkovi přišla.
„Su negativní a objednávám oxymetr,“ hlásí mi přítelkyně stále ještě v respirátoru, „přijde zítra.“ Stihla si přestěhovat peřiny na gauč do obýváku a teď mě nenápadně směruje do ložnice. Jasně, nepotřebujeme dalšího koviďáka. Stačím já.
Den druhý – neděle
V noci se dostavily vysoké horečky a divoké sny o tom, jak se dusím. A já se skutečně dusím. Všechno mě bolí. Ale ještě je to dobrý, ještě jsem schopná doplazit se na záchod. Je mi zle od žaludku a mám průjem. Udržím v sobě maximálně vlažný čaj s citrónem. Zůstávám v posteli.
Moje milá mi v respirátoru přináší čaj a léky na tlak a na astma. Přihodila k nim jeden paralen. Půl hodiny po té, co si ho vezmu, mám propocené pyžamo a musím se převlíknout. Ale je mi líp. Začínám přemýšlet o tom, co všechno musím udělat a jaký odklad ta která věc asi snese. Na PCR test jdu zítra, výsledky budu mít v úterý, takže práci začnu řešit ve středu. Ale naskakuje kolovrátek – teď musím přichystat předprodejní texty pro knihu, dojednat smlouvy s nakladatelstvím, domluvit tu kuchyň a zajistit řemeslníky, no a s domem začneme příští týden… Co ještě musím?
Sedím na posteli s nohama křížem, notebook na klíně a chystám se pracovat. Přepadá mě šílený kašel. Přidává se k němu zimnice. Pokorně noťas zaklapnu a balím se do peřiny.
Přivezli oxymetr. Při hodnotách pod 93 bychom měli volat záchranku, píše se v návodu. Nasazuju si ho na prst. Ukazuje hodnotu 92. To není možné. Párkrát se zhluboka nadechnu, vydechnu a oxymetr zvedá číslo na 94. No vida. Stačí trochu dýchat.
Zvoní telefon. Volá máma, aby mi sdělila, že můj nejmladší bratr má covid. Mile odvětím, že to vím, a že v tom není sám. Okamžitě se mi dostává mnoho mateřských rad.
„Mami, já su očkovaná, určitě budu mít lehký průběh.“
„My jsme s otcem taky byli očkovaní,“ dostává se mi strohé odpovědi.
Snažím se spát a hlavou mi běží, co všechno musím. Tak především musím dýchat.
Opět zvoní telefon. Můj druhý bratr Pavel.
„Zdarec, prý máš covid. Žena tě může rychle objednat na monoklonální protilátky, kdy jdeš na PCR?“ Je starostlivý, ale současně stručný, přesný, efektivní.
„Zítra,“ odpovídám.
„Nemáme ti raději sehnat termín na dnešek?“
„Ne, díky, dnes stěží dolezu na záchod. Zítra to bude lepší.“
Spím. Proboha, ať už nikdo nevolá. Znovu přemýšlím o tom, co musím stihnout udělat dnes. Okamžitě přijde dráždivý kašel. Tak jo, dnes už nemusím nic. Jen dýchat. Zítra to bude lepší. Musí to být lepší.
Den třetí – pondělí
Horečka klesla na 38°C. Představa, že odpoledne sednu za volant a dopravím se na PCR test, je nepředstavitelná.
„Přijedu z práce dřív a odvezu tě tam,“ rozhoduje přítelkyně.
Ucucávám čaj a uchyluji se k jediné možné činnosti, na kterou se cítím. Spím. Moment, ještě ne. Volá Pavel. Objednali mě na protilátky na úterý večer.
„Dobře,“ nemám sílu protestovat, přestože je PCR test poslední věc, kvůli které jsem ochotná vylézt z postele. Pak už vážně nikam nechci. Jen být. A spát. A dýchat. Jsem strašně unavená. Mám horečku, zimnici a bolí mě celý člověk. A taky mám čtyři bratry. Než usnu, volají ti zbývající dva. Tak. Konečně klid. S úlevou pokládám hlavu na polštář…
Opět mne budí známá melodie. Kolegyně z práce. Tohle musím zvednout. Rozdávám pár instrukcí a s nadějí v hlase slíbím, že snad budu brzo k dispozici, ať si nikdo nedělá starosti. Zavírám oči a…
Zvoní. „Mrázek, ústředna!“ chci zvolat ze zoufalství, ale v poslední chvíli se zarazím. Je to Pavlova manželka: „Ahoj Míšo, mluvila jsem s tvou doktorkou. Na ty protilátky jsi objednána zítra v 18.00. Musíš tam být přesně.“ Stručná, rychlá, účelná, stejně jako Pavel.
Jedna hodina. Je čas udělat ze sebe člověka. Půl hodiny se přemlouvám, abych vstala a navštívila sprchový kout. Podaří se. Všechno mě bolí, kašlu, potím se a funím, jako bych uběhla maraton.
Před laboratoří je plno lidí v respirátorech. Stát tu dvacet minut v zimě a sněhodešti mezi všemi těmi koviďáky asi nevydržím. Testem projdu jako ve snu a cestu domů skoro nevnímám. Sláva. Dnes už nic nemusím. Jen dýchat a spát.
Den čtvrtý – úterý
Výsledek PCR testu – covid pozitivní. Volám praktické lékařce a vyřizuji s ní žádanku na ty monoklonální protilátky. Nechce se mi tam. Představa, že večer budu muset opustit postel a někam odjet, mi dělá zle už ráno. Duševně se připravuji na to, že k tomu skutečně dojde.
Začíná pravidelné dopolední kolečko telefonů. Mezi nimi opět přemýšlím o tom, co všechno musím zvládnout. Práci začnu řešit až zítra. Ale stále musím zavolat do nakladatelství, dořešit barák a především kuchyň… Co ještě musím, abych pak mohla nerušeně až do pěti spát? Musím… záchvat kašle. Mám strašně sucho v krku. Nalévám si čaj z termosky. No jo, od rána jsem nepila. Vlastně ani včera moc ne. A taky jsem od soboty nic nejedla. Ze všeho je mi zle. Takže bych se měla pokusit… aspoň piškot nebo tak něco… Musím začít normálně pít a jíst. Další záchvat kašle. A zimnice.
Musím… nemusíš nic, dýchej!
V pět hodin vstanu a tvořím ze sebe slušně vypadajícího člověka. Stojí mě to víc úsilí, než včera. V půl šesté dorazí přítelkyně z práce a jedem do nemocnice na infuzi. Máma mi svou zkušenost z pražské nemocnice popsala vcelku barvitě, tak přemýšlím, jak tuhle proceduru zvládnu. Bez problémů. Sešlo se nás sedm koviďáků, každý měl své lůžko, všechny nás před i po aplikaci vyšetřili, průběžně nám hlídali tlak a saturaci a vůbec se o nás po celou dobu starali, jako bychom byli jejich vlastní.
Po dvou hodinách už jsem ve své milované posteli a usínám s pocitem, že jsem udělala pro své zdraví naprosté maximum. Zítra bude líp, to je jasné.
Den pátý – středa
Je líp. Kromě záchodu a koupelny jsem schopná dojít i do kuchyně a prošmejdit zásoby. Cítím se být připravena na dětské piškoty namočené v čaji. Dopoledne zvládnu přijmout tři, odpoledne pět. Opakuje se scénář včerejšího dne. Únava z uplynulých dní je tak velká, že už vůbec nepřemýšlím nad tím, co všechno musím, a přes opětovné vyzvánění mobilů zkrátka a jednoduše spím.
V noci se mi udělá zle. Ještě zvládnu dojít na záchod, pak do koupelny. Motá se mi hlava a pak…
Pak otevírám oči. Ležím na chodbě a slyším naléhavý hlas své přítelkyně, která někomu diktuje adresu a mé jméno… Myšlenky jsou hned jasné, vím co se stalo, ale nedaří se mi mluvit. Hlava mi třeští, asi ji mám rozbitou. Záchranka je tu téměř okamžitě. Jeden z mužů se mě ptá, co se stalo. Odpovídám, že mi je od soboty špatně, od včerejška mám potvrzen PCR test, a dodávám, že jsem byla na monoklonálních protilátkách. Zmíním se o chronických nemocech, lécích a ukončím to domněnkou, že jsem zřejmě omdlela na cestě do ložnice a trochu si nabourala hlavu. Zdá se mi, že se vyjadřuju stručně, jasně a výstižně.
„Nějaký alkohol byl?“ ptá se naprosto nelogicky doktor. Cože? Co si vůbec myslí? V tomhle stavu nejsem schopná pít nic jiného, než trochu čaje.
„A proč nejste očkovaná?“ je dál nepříjemný jak osina v zadku. Ať jde do háje.
„Ale já jsem. Dvakrát!“ Odpovídám mu už hodně nakvašeně. Jak tu tak pololežím na zemi a nemohu se zvednout, hledám zbytky důstojnosti.
„Jé, vy jste očkovaná? No to je super, to jste po mnoha dnech první,“ rozplývá se mladý lékař.
„Že by mi to nějak pomohlo,“ mumlám.
„Kdy jste byla podruhé?“
„V červnu,“ sděluje mu přítelkyně a podává mu můj certifikát.
„No jo, to už je skoro šest měsíců,“ podotkne lékař. „Už to ztrácí účinnost.“
Je čas jet do nemocnice. Pánové mi pomáhají na skládací vozík. Byt opouštím jen v pyžamu, s mobilem v ruce.
V sanitce mi doktor dává kapačku a napojuje mě na monitorovací zařízení. Pokouší se se mnou udržet jakýs takýs hovor, abych neusnula. Znovu si nechává vyložit celou anabázi s průběhem covidu. Po chvíli vjíždíme do areálu nějaké nemocnice, lékař hlásí kolegyni na příjmu můj stav a náhle oba zvážní. Z venku fičí studený vítr. Bylo by fajn mít se čím přikrýt.
„Jak vám je?“ ptá se mě starostlivě mužský hlas.
„Strašná zima,“ snažím se odpovědět, ale nejde mi to.
„Tlak 70 na 40,“ ozve se ženský hlas. „Promiňte, v tomto stavu ji nemůžeme přijmout. Musíte na internu…“
Zaklapnou dveře a jedeme dál. Řidič obvolává nemocnice. Možná tady v sanitce umřu, napadá mě a kupodivu mi to připadá strašně vtipné. Auto zastavuje. Loučím se s těmi úžasnými mladíky a omlouvám se, že jsem na ně byla možná protivná. Asi jsem se do té hlavy práskla opravdu hodně. Přebírá mne sněhulák, muž v bílém overalu s kapucí a respirátorem s červeným čudlíkem místo nosu. Veze mne na příjem a posléze na CT. Tahle nemocnice je plná sněhuláků. Zatím mi nedochází, že se všichni museli převléknout jen kvůli mně. CT je v pořádku, hlásí mi po chvíli sněhulák s červeným čudlíkem. Teď už jen zjistit, co bylo příčinou kolapsu a proč mi lítá tlak z extrému do extrému. Ale to je práce na delší dobu a pro jiné odborníky.
Vzhledem k tomu nešťastnému covidu budu muset strávit noc v kovidáriu. Je mi to fuk. Postel je pohodlná a je tu teplo. Sestra sněhulačka se mě ptá, komu mohou zavolat a sdělit mu můj stav. Dávám jí kontakt na přítelkyni. Zarazí se a posléze vysvětluje, že pro přítelkyni nemá ve formuláři kolonku. Pokrčím rameny. Její oči se usmějí a praví, že to nějak udělá. Beru mobil a píšu domů hlášení, že už jsem v pořádku a přespím v nemocnici.
„Všechno vím, už mi volal doktor,“ odpovídá mi přítelkyně.
Usínám v klidu a s pocitem, že věci jsou v naprostém pořádku.
Den šestý a sedmý
Budíček je v pět ráno, pro sovy smrtící čas. Je třeba se umýt, převléknout a nachystat na vizitu. V kovidáriu se nepočítá s tím, že by si někdo chtěl dát sprchu, musí stačit umyvadlo s tekoucí studenou vodou. Patřím tu k těm šťastnějším pacientům, kteří jsou schopni vstát a bez pomoci druhých si dojít na záchod, umýt se a vůbec se o sebe postarat.
K snídani přinesli jogurt. Slazený. Přinutím se sníst půlku. Pak začne moje spolupacientka zvracet. Covid se neprojevuje jen dýchacími potížemi. Snídaně tím pro mne skončila.
Do místnosti se vnořila tlupa sněhuláků. Měří nám tlak, tep, saturaci, EKG a hladinu cukru v krvi. Je těžké odlišit, kdo je kdo, všichni v těch bílých overalech s kapucí, v respirátorech, brýlích a plastových štítech vypadají stejně, a tak se neorientuju, kdy mluvím s lékařem či lékařkou a kdy se sestrou či bratrem. Sněhulačka se nás ptá, jestli může otevřít okno. Je jim v tom všem neskutečné vedro Ale jo, aspoň se tu trochu vyvětrá. Jenže venku je opravdu zima. Čerstvý vzduch sněhulákům uleví, ale my pacoši teď klepeme kosu. Co už, chvíli to musíme vydržet. Je v našem zájmu, aby se jim pracovalo dobře.
Když se jeden z nich představí jako lékař, sdělím mu, že se už cítím relativně dobře. Ptám se, v kolik hodin mě pustí domů s obavou, že mohu odejít až večer, až se přítelkyně vrátí z práce. Překvapeně na mě zírá a pak odpoví, že mne hodlá propustit nejdřív v sobotu, ale spíš později, až se mi srovná tlak.
„Je stále příliš nízký,“ sděluje mi.
„To je dobře, ne?“
„Takhle moc ne. Pamatujete si, jaké léky jste brala?“
Recituji odpověď jak naučenou básničku. Pak mi znovu vysvětlí, že samotný covid bych zvládla vyležet i doma. Ale v tom kolísajícím tlaku vidí velký problém.
Léčba vyžaduje ticho. Vypínám zvuk na mobilu, abych nerušila ostatní. Pokud je nutné volat, odcházím na chodbu. Dozvídám se, že doma mezi tím vznikl krizový štáb tvořený důstojníkem pro styk s lékaři, tj. přítelkyní, a důstojníkem pro styk s příbuzenstvem, tj. mou dcerou. Důstojník pro styk s lékaři mi hlásí, co všechno mi zabalil do tašky, kterou odpoledne předá sestřičkám. Důstojník pro styk s příbuzenstvem hlásí, že dal všem na vědomí můj stav, poprosil je, aby mi nevolali, protože potřebuji klid, a žádá mne, abych mu podávala pravidelný raport.
Odpoledne se chystám se na výlet na rentgen, pročež fasuju slušivý župánek. K němu dostávám bílou průsvitnou čepičku z netkané textilie a zbrusu nový respirátor. Snad po cestě nemocnicí nikoho nenakazím.
V pátek se cítím zas o něco lépe a uvítala bych sprchu.
„Bohužel to není možné,“ vysvětluje mi sestřička. „Kovidárium končí těsně před sprchami a dál už nemůžete.“
„Chápu,“ přikyvuji, ale v duchu přemítám nad tajnou noční hygienickou výpravou.
„Ani to nezkoušej,“ varuje mě přítelkyně přes smsku.
Osmý až desátý den
„Konečně mám svůj starý dobrý vysoký tlak,“ raduji se v sobotu ráno, když mi sestra sdělí výsledek.
„To ale není nic, o co byste měla stát,“ oponuje mi.
Po dvou dnech kašovité stravy dostávám normální oběd, dušenou mrkev s bramborami a plátkem vepřového. Pěkně to voní. Zjišťuji, že čich jsem asi neztratila. Nebo se mi vrátil? Tohle mě vůbec nenapadlo sledovat. Hlásím to domů. Bez reakce. Po obědě se u mě zastavuje rázná sněhulačka – lékařka. Stručně mi sděluje, že výsledky rtg vyšetření jsou dobré, plíce mám až na malá ložiska v pořádku, covid nestihl udělat žádnou paseku, a je to zřejmě zásluha včasného podání monoklonálních protilátek. Super. Takže mohu jít domů? Zatím ani smykem.
„Vy prý máte radost z vysokého tlaku.“
„Z vysokého tlaku ne, jen z toho, že se věci vrací do stavu, na který jsem zvyklá.“
„Takže je vám jasné, že ten tlak není v pořádku?“
Má mě za úplného blbce nebo co? Jistěže je mi to jasné. Ok, takže se pomalu vrátíme ke staré dobré léčbě. Musíme postupně a opatrně, ať to se mnou zase někde nesekne. Přikyvuju, že rozumím. To doufám, čtu z jejích očí.
Lékařka se mnou loučí a věnuje se nové pacientce na lůžku vedle mne. Paní má tři dny od pozitivního PCR testu, dnes ráno zkolabovala. Velmi špatně se jí dýchá. Dostala masku s kyslíkem a občas si ji přikládá k ústům, aby se mohla pořádně nadechnout.
„Proč nejste očkovaná?“
„No já jsem chtěla, ale tata řekl ‚Ne‘, že ještě počkáme. Však stejně nikam nechodíme.“
„Nikam nechodíte, jo? A kdo chodí nakupovat?“
„No,“ zarazí se paní, „přece já… Ježišmarjá, já su tak hloupá. Jen do mě, paní doktorko. Vynadejte mi. Však si to zasloužím.“
„Já tu nejsem od toho, abych vám nadávala. Mě štve, že se tu umírá kvůli takové blbosti…“
Rozumím jí. Jak mi byla z počátku protivná, tak ji teď plně chápu. Musí to být strašná práce snažit se vyléčit pacienty a sledovat při tom, jak oni sami nakládají se svým zdravím.
Odpoledne mi sestřička přináší balíček. Má zlatá přítelkyně mi posílá antibakteriální vlhčené ubrousky. Sprchu nenahradí, ale je to skvělý doplněk k umyvadlu se studenou vodou. Dobře, s tím ještě pár dní přežiju.
V neděli už je zase o něco líp, vrací se myšlenky na to, co všechno musím udělat, co už jsem prošvihla a co ještě prošvihnu. Propadám mírné panice a beznaději. Žena i dcera mě v smskách uklidňují, že spoustu věcí vyřešily samy a nemám si dělat starosti. Tak jo. Stahuju si do mobilu Herriota a čtu si. Venku chumelí.
„Děcka budou mít dneska pravého zimního Mikuláše,“ podotknu polohlasně. Paní vedle mě se rozpláče. Že já nedržím hubu.
Od sněhuláků se dozvídám, že bych mohla jít domů v pondělí nebo v úterý. Ale do práce nejdříve za čtrnáct dní. Hm, tak to nehrozí. Budu muset udělat spoustu věcí.
V úterý večer mě sněhuláci předávají do péče mé přítelkyně. Opět sněží. Cestou k autu se mi chce tančit. Cítím se svobodná. Těším se pod sprchu. Doma mě čeká luxusní voňavý vývar od mámy. A taky spousta práce, ale to je mi teď jedno.
„Spomal, máš privysoků rýchlost,“ doporučovala kdysi Katarína Knechtová a mě to covid přímo naordinoval. Některé věci jsem musela odsunout o pár měsíců, jiné jsem dosud nestihla vyřešit a další už zřejmě dokončit nedokážu. Dát se po covidu dohromady totiž trvá mnohem déle, než těch čtrnáct dní, o kterých mluvili lékaři v nemocnici. Ale dnes už je dobře a tak opět intenzivně pracujeme na knize Úlet. Předprodej začne v polovině května. Těším se. Těšte se taky. Bude skvělá.