Reklama
 
Blog | Michaela Suchardová

Na vozíku

Život na vozíku by si měl čas od času vyzkoušet každý. Ale ani to nebude stačit. Pokud jste zdraví, nemáte problém. Ten nastává ve chvíli, kdy své nohy nemůžete použít tak, jak jste zvyklí, kdy vám nepomohou zajistit rovnováhu, kdy například jedna z nich, zpravidla ta zraněná, trčí před vámi připravena narazit do všeho, co vám stojí v cestě.

Je den před dovolenou, čas rozpočítaný na minuty, šéf zdržuje ze strachu, že vaše absence způsobí ve firmě kalamitu, vlak s máti, které jste slíbili, že ji vyzvednete a odvezete domů, má zpoždění a navíc ji vyklopí uprostřed polí (Brňáci vědí), do banky pro juráše doběhnete pár minut před zavíračkou, děkujete tomu nahoře, ale tím jste si jeho přízeň vybrali a už nenajdete parkovací místo. Takže na blikačky a nejspíš „na pokutu“. Doběhnete domů, hodíte do sebe pár soust a zatímco vaše drahá polovička odkvačí naložit koloběžky, bez kterých je cesta do Taliánska nemyslitelná, ujmete se balení.

Po chvíli telefon: „Hele, je tu krásné volné místo skoro před domem. Držím ho, pojď rychle přeparkovat.“

Reklama

Nebesa se slitovala. Rychle, aby nám „krásné místo“ někdo nevyfoukl, vlítnete do dřeváků a jako laňka seběhnete na ulici. Zbývá už jen oběhnout vozidlo a skočit za volant. První dřevák podjíždí, druhý dřevák neustojí pokus o bravurní telemark a hotovo. Něco lupne, něco rupne, najednou ležíte podél vozu, noha je podivně zkroucená, postavit se na ni nedá.

Drahá polovička přebírá kontrolu nad situací, vozidlem i mnou, pomáhá mi na zadní sedadlo a frčíme na brněnskou úrazovku. Vymknutý kotník, nalomená kost v nártu, něco podezřelého s palcem. Po odborném, pečlivém a současně šetrném (děkuji!) ošetření, vyzvednutí berlí a ortézy, se na nás před domem směje mnoho volných parkovacích míst. Svět na malou chvíli zrůžoví. Dvě patra bez výtahu nás okamžitě vrací do reality. Naštěstí jsme odpoledne neponechali máti v polích a získáváme azyl v místech, kde výtah je. Zatímco polovička hledá parkovací místo, překonávám o berlích a jedné funkční noze dvacetimetrovou vzdálenost ke vchodu. Těžké dveře a systém „Brano zavírá samo“ si vybírá svou daň. Podruhé vymknutý kotník. Ten samý. Pro změnu na druhou stranu.

Do vlny peprných vulgarismů, které skýtá můj soukromý slovník, cinkne výtah a přichází matka: „Proboha, proč jsi nepočkala, než pro tebe přijedu? Chodit o berlích není jen tak, to se musí člověk učit!“ Vše, co jste potřebovali vědět, vám řeknou vaši rodiče.

Stezky odvahy a dobrodružství. Tu první rampu zvládám dolů sama, nahoru s výpomocí. Chybí síla v pažích. U ostatních přemýšlím, jak velké oči má můj strach

Druhý den drahá polovička půjčuje ruční invalidní vozík a Taliáni nabízí bezbariérovou chatku. Po návštěvě panelové koupelny a záchodu nabídku přijímáme.

První cesta vozíkem odhaluje nečekané překážky v údajně bezbariérových společných prostorách domu. Mírně vyvýšené prahy (cca 1-2 cm vysoké) s krátkými prudkými nájezdy malá přední kolečka nezvládají. Pokud si váš průvodce bude myslet, že se stačí prudce rozjet, obyčejně vás vyklopí. V lepším případě stihnete zabrzdit nemocnou nohou, v horším přistanete na druhé straně prahu sami, již bez vozíku. Tuto překážku lze snadno překonat pozadu pomocí velkých kol.

Skutečným problémem je výjezd z hlavních dveří. Mají vyšší práh a hned proti nim číhá ve vzdálenosti 1,5 m schodiště. Abyste se dostali na rampu, musíte prudce zatočit do pravého úhlu. Práh vás donutí do těchto míst couvat, schody tedy máte za zády. Brano vás na ně neúprosně tlačí a vy se ze všech sil snažíte přidržet těžké dveře nohou. Máte-li smůlu, vyjde to na tu bolavou. Ruce vám nepomohou, slouží současně jako pohon, brzda a volant. Dveře zaklapnou a vy s hrůzou zjišťujete, že se pohybujete téměř na hraně prvního schodu. Ani s pomocníkem není vyhráno. Pomalu couvá, rekognoskuje terén za sebou, aby sám nespadl, a tím pádem nevnímá, co se děje s vámi, kolik místa máte pro nohy a jak moc vás ohrožují dveře. Vy však máte volné ruce a můžete zasáhnout.

Rampa, i ta dlouhá a jen mírně nakloněná, též není procházka růžovou zahradou. Ta naše je vytvořená z kovových roštů a poněkud podkluzuje. Nahoru ji bez pomoci nevyjedu. Chybí dovednost i síla v pažích. Dolů a zvlášť v dešti vozík jede, přestože brzdíte ze všech sil a kola se netočí. Zajímalo by mě, jestli to zkušení vozíčkáři řeší lepším obutím, nebo mají zmáknutý nějaký ten přistávací manévr.

Cestou do Itálie navštěvuji rakouské toalety pro invalidy s důvěrou v západoevropské standardy. Jejich projektant zřejmě na vozíku moc času netrávil a nezdržoval se přemýšlením. Úzké chodbičky, ostřejší zatáčky v nich, terminál užší, než vozík a tudíž nutnost vyhledat personál, který nemusí být vždy po ruce, nevhodné uspořádání sanitární techniky a nedostatek místa k tomu, abyste se otočili byť jen k umyvadlu. Učím se otáčet na místě. V některých případech to pomáhá, v jiných ne. Schody před venkovními dveřmi a nutnost zatočit na rampu do pravého úhlu jsou i zde častým řešením. S praxí získávám zručnost a jistotu.

Bezbariérová chatka v kempu u městečka Grado je skvělá, prostorná a bez chybičky. Posílám tisíce díků, vděk a slib, že přijedeme minimálně ještě jednou. Oceňuji zasunovací dveře, dostatečný prostor na toaletě a především bezbariérový sprchový kout s madly a sedátkem umožňující samostatnou hygienu prováděnou důstojným způsobem zcela odlišným od omývání těla v klasické koupelně českého paneláku (že je možné zapůjčit i speciální lavičku do vany se bohužel dozvídám pozdě). Učím se svou kárku lépe ovládat, po pár dnech překonávám i kamenné cestičky a přírodní stezku vedoucí k moři, což oceňuji po návratu domů.

Potřeba zajít do práce znamená poprvé překonat schody. Při projektování jednopatrové budovy nikoho nenapadlo přemýšlet o výtahu. Chyba. „Vyneseme tě i s vozíkem,“ dí rozšafně pod schody šéf. Plány, jak to s chlapci provedou, mne nutí vyplazit se po zadku dřív, než se rozhoupou k činu. Důstojnost stranou. A tak tu sedím na horním schodku a čekám na kárku. Pro cestu dolů volím večer stejný způsob. Zkušenosti z dětství oceníte i po téměř půl století.

A znovu a znovu a znovu se objevují drobné terénní nerovnosti, dlažba s většími spárami, obrubníky, stupínky v řádech centimetrů u nájezdů, nedostatek místa k otáčení nebo průjezdu. Blbůstky, které z pozice chodícího jedince vůbec nezaznamenáme. Na druhé straně se zatím vždy objeví někdo ochotný pomoci.

Přátelé dlouhodobě upoutaní na vozík mi nejspíš napíší, že jsem spoustu překážek nezvládla kvůli nezkušenosti, nešikovnosti, neznalosti. Budou mít pravdu. Možná napíší, že je to o kvalitě vozíku, pneumatikách, fyzičce. I v tom budou mít pravdu. Přesto myslím, že život na vozíku by si měl čas od času vyzkoušet každý. Ale ani to nebude stačit. Pokud jste zdraví, nemáte problém. Ten nastává ve chvíli, kdy své nohy nemůžete použít tak, jak jste zvyklí, kdy vám nepomohou zajistit rovnováhu, kdy například jedna z nich, zpravidla ta zraněná, trčí před vámi připravena narazit do všeho, co vám stojí v cestě. A že to cvrnknutí bolí, o tom snad nemusím psát.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama