Reklama
 
Blog | Michaela Suchardová

Na vozíku

„Až si příště bude někdo stěžovat, že jste udělali chybu, tak mu řekněte, že je to možná dobře. Protože bez nedokonalostí a chyb bych neexistoval ani já ani vy.“ —  Stephen Hawking

Je den před dovolenou a já mám čas rozpočítaný na minuty. Šéf zdržuje ze strachu, že má absence způsobí ve firmě kalamitu. Vlak s mámou, kterou musím vyzvednout a odvézt domů, má zpoždění a navíc ji vyklopí uprostřed polí, protože hlavní nádraží je zavřené. A to jsem ještě měla zaběhnout do směnárny pro juráše. A taky, minutku před zavíračkou, dokoupit pár nezbytností. Podařilo se. Děkuji tomu nahoře za přízeň a hledám, kde zaparkovat. Na Starém Brně. Ve čtvrtek večer. Blbé místo, blbej čas, směje se ten nahoře. A tak stojím na chodníku před barákem na blikačkách rozhodnutá, že se rychle sbalíme, nanosíme vše do auta a pak teprve najdu místo k parkování. Drahá polovička se ujímá nakládání koloběžek, bez kterých je cesta do severní Itálie nemyslitelná, já hážu do tašky proviant a do sebe pár soust.

Po chvíli zvoní mobil: „Hele, je tu krásné volné místo přímo před domem. Držím ho, pojď si přeparkovat.“

Reklama

Nebesa se slitovala. Aby nám „krásné místo“ někdo nevyfoukl, vlítnu do dřeváků a lehce jako laňka sbíhám na ulici. Zbývá pár kroků kolem auta a skočit za volant. První dřevák podjíždí, druhý v rotaci neustojí pokus o bravurní telemark a je vymalováno. Něco lupne, něco rupne, najednou ležím podél vozu, noha je podivně zkroucená, postavit se na ni nedá.

Drahá polovička přebírá kontrolu nad situací, vozidlem i mnou, pomáhá mi na zadní sedadlo a už si to frčíme na brněnskou úrazovku. Vymknutý kotník, nalomená kost v nártu, něco podezřelého s palcem. Po odborném, pečlivém a současně šetrném (děkuji, pane doktore!) ošetření, vyzvednutí berlí a ortézy se vracíme před náš dům, kde se na nás směje mnoho volných parkovacích míst. Svět na malou chvíli zrůžoví. Dvě patra v domě bez výtahu nás však okamžitě vrací do reality. Nejsem schopná vystoupat ani do mezipatra. Stěží se udržím ve stoji na jedné noze a dvou berlách. Druhá noha bolí jak… no nalejme si čistého kafe, bolí fakt jak sviňa.

„Možná bych to měla zkusit po zadku,“ přemítám.

„Blbost,“ odtuší má partnerka, jedním gestem mě usadí zpět do auta a přichází s řešením.

„Protože jsi odpoledne neponechala svou rodnou matku v polích, máme možnost azylu v místech, kde výtah je.“ Během chvíle vše vybaví a odváží mne na okraj Brna.

Zatímco hledá parkovací místo na přeplněném sídlišti, překonávám o berlích a jedné funkční noze dvacetimetrovou vzdálenost ke vchodu. Těžké dveře, systém „brano zavírá samo“ a dvě berle se stávají nebezpečným soupeřem. Nedokážu nad ním zvítězit. Padám k zemi na tu samou nohu… Dílo jest dokonáno.

Do vlny peprných vulgarismů, které skýtá můj skromný slovník, cinkne výtah.

„Proboha, proč jsi nepočkala, než pro tebe přijedu? Chodit o berlích není jen tak, to se člověk musí učit!“

Vše, co jste potřebovali vědět, vám dokáže jednou větou sdělit vaše matka.

Tak co s načatou dovolenou? Přítelkyně neváhá a hned v pátek ráno půjčuje ruční invalidní vozík. Po té volá do původního cíle naší výpravy. Italové mají o naši návštěvu stále zájem, chápou situaci a nabízí bezbariérovou chatku. Bereme to? Po návštěvě panelové koupelny a záchodu odpovídám jednoznačně kladně.

První cesta vozíkem odhaluje nečekané překážky v údajně bezbariérových společných prostorách domu. Mírně vyvýšené prahy (cca 1-2 cm vysoké) s krátkými prudkými nájezdy malá přední kolečka nezvládají. Pokud se váš průvodce rozhodne, že na to půjde silou a zkusí se prudce rozjet, zcela jistě vás vyklopí. V lepším případě stihnete zabrzdit nohou, samozřejmě tou bolavou nohou, v horším přistanete na druhé straně prahu sami, již bez vozíku. Tuto překážku lze snadno překonat pozadu pomocí velkých kol.

Větším problémem je výjezd z hlavních dveří. Mají vyšší práh a hned proti nim číhají ve vzdálenosti 1,5 m schody. Abyste se dostali na rampu, musíte prudce zatočit do pravého úhlu. Vyšší práh vás donutí do těchto míst nacouvat. V případě, že vyjíždíte sami, nevidíte na schody, obě ruce používáte jako pohon i brzdu, brano neúprosně zavírá dveře, dveře vás tlačí ven a vy se je snažíte přidržet. Tou nohou. Tou bolavou nohou. Dveře zaklapnou, vy si oddychnete a pak s hrůzou zjistíte, že se pohybujete téměř na hraně prvního schodu.

S pomocníkem to jde znatelně lépe. Pomalu couvá, rekognoskuje terén za sebou, aby sám nespadl ze schodů, ale nevnímá, co se děje s vámi, kolik místa máte pro nohy a jak moc vás ohrožují dveře. To nevadí, protože máte volné ruce a můžete zasáhnout.

Rampa je zlatá při představě, že drncáte dolů po schodech. Ale i ta dlouhá, jen mírně nakloněná, může dát pěknou fušku. Ta naše je vytvořená z kovových roštů a poněkud podkluzuje. Při dešti po ní vozík klouže rychle dolů, ať brzdíte, jak brzdíte. Přemýšlím, jestli to zkušení vozíčkáři řeší lepším obutím, nebo už mají vychytaný správný přistávací manévr. Cesta vzhůru je náročná za jakéhokoliv počasí. Zatím bez pomoci nevyjedu. Chybí dovednost i síla v pažích.

Cestou do Itálie navštěvuji rakouské toalety pro invalidy s důvěrou v západoevropské standardy. Stejně jako u nás je projektoval někdo, kdo na vozíku moc času netrávil a nezdržoval se přemýšlením. Úzké chodbičky a ostřejší zatáčky nepůsobí zrovna vstřícně. Terminál užší než vozík vyžaduje obsluhu personálu, který není vždy po ruce. Nevhodné uspořádání sanitární techniky a nedostatek místa občas brání dostat se k umyvadlu. Učím se otáčet na místě. Někde to stačí, jinde ne. Abych si mohla umýt ruce, musím opustit kabinku, otočit se a zpět zacouvat. Prostředí přátelské k vozíčkářům si představuji poněkud jinak. Schody před venkovními dveřmi a nutnost zatočit na rampu do pravého úhlu jsou i zde častým řešením. Ale s narůstající praxí získávám zručnost a jistotu.

Italská bezbariérová chatka v kempu u městečka Grado je naopak skvělá, prostorná a bez chybičky. Oceňuji zasunovací dveře, dostatečný prostor na toaletě a především bezbariérový sprchový kout s madly a sedátkem umožňující samostatnou hygienu prováděnou důstojným způsobem zcela odlišným od omývání těla v klasické koupelně českého paneláku. Učím se svou kárku lépe ovládat, po pár dnech překonávám i kamenné cestičky a přírodní stezku vedoucí k moři, což oceňuji po návratu domů.

Tak tohle všechno se muselo stát, abych vydržela na severu Itálie čtrnáct dní sedět na zadku a ilustrovat svou knihu. O co méně se mohu pohybovat, o to více nápadů přichází. Pod rukou se mi rodí jedna kresba za druhou. Mám pocit, že se vytváří samy, skrze mne. Jako bych byla jen prostředník, který na výsledné dílo nemá žádný vliv. Je to první dovolená, na které se nemohu nikam hnout, ale neskutečně mě baví. Zraněná noha se najednou stává darem, díky kterému mám hotové ilustrace pro polovinu knihy (s druhou půlkou pak bojuju následujícího půl roku).

Po dvou týdnech se musím vrátit do práce. To znamená poprvé překonat schody. Při projektování jednopatrové budovy nikoho nenapadlo přemýšlet o výtahu. Chyba.

„Vyneseme tě i s vozíkem,“ dí rozšafně šéf.

Plány, jak to s chlapci provedou, mne nutí sesunout se na zem a vyplazit se po čtyřech dřív, než se stihnou rozhoupat k akci. Důstojnost stranou. A tak tu sedím na horním schodku a čekám, až mi vynesou kárku. Pro cestu dolů volím večer sjezd po zadku. Zkušenosti z dětství se hodí i po téměř půl století.

A znovu a znovu a znovu se objevují drobné terénní nerovnosti, dlažba s většími spárami, obrubníky, stupínky v řádech centimetrů u nájezdů, nedostatek místa k otáčení nebo průjezdu. Blbůstky, které z pozice chodícího jedince vůbec nezaznamenáte.

Na druhé straně se zatím vždy objeví někdo ochotný pomoci.

Stezky odvahy a dobrodružství. Tu první rampu zvládám dolů sama, nahoru s výpomocí. Chybí síla v pažích. U ostatních přemýšlím, jak velké oči má můj strach

Přátelé dlouhodobě upoutaní na vozík mi nejspíš řeknou či napíší, že spoustu překážek jsem nezvládla díky nezkušenosti, nešikovnosti, neznalosti. Budou mít pravdu. Možná napíší, že je to o kvalitě vozíku, pneumatikách a fyzičce. I v tom budou mít nejspíš pravdu. Přesto myslím, že život na vozíku je něco, co by si měl čas od času vyzkoušet každý, nejen architekt nebo projektant. Ale ani to nebude stačit. Pokud jste zdraví, není jízda na vozíku (ani chůze o berlích) velký problém. Ten nastává ve chvíli, kdy své nohy nemůžete použít tak, jak jste zvyklí, kdy vám nepomohou zajistit rovnováhu, kdy jedna z nich, ta zraněná, trčí před vámi připravena narazit do všeho, co vám stojí v cestě. A že takové cvrnknutí bolí, o tom snad nemusím nikomu vyprávět.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama