Reklama
 
Blog | Michaela Suchardová

Dveře do léta

„Štěstí je smyslem a účelem života, jeho cílem a koncem lidské existence.“
Aristoteles

 

Jednou z mých nejmilejších scifáren je kniha Roberta A. Heinleina Dveře do léta. Vystupuje v ní kocour, který každé ráno chodí od jedněch dveří ke druhým, omrkne, jak to venku vypadá, a nakonec si vybere ty, za kterými je nejpříjemnější počasí.

Náš pes Jim dělával to samé. To mu takhle před večeří otevřu vstupní dveře, on vystrčí šňupák, zhodnotí stav a nespokojeně zabručí něco ve smyslu, že na takový liják vážně nemá náladu. Otřepe se, laškovně kývne hlavou dovnitř a upře na mě pohled, kterým sděluje:

„Pojď za mnou, mám skvělý nápad!“

S nadějí v očích mě radostnými westíkovskými tanečky popohání k zadnímu vchodu. Jenže…

„To jako myslíš vážně?“ znechuceně po mě loupne okem ve chvíli, kdy otevřu a venku, světe div se, prší.

„Tak počkat,“ na chvíli se zamyslí a pak se rozběhne ke sklepu. Tyhle dveře už nemohou zklamat. Za nimi bejvávalo vždycky léto. Otevírám a vítr žene kapky deště až na schody. Ach jo. Kolem mě prochází ven rezignované zvířátko se svěšenou hlavičkou, očividně si myslí něco o místě, kde slunko nesvítí a zkroušeně se vydává na večerní procházku za svými potřebami. Dobře ví, že tady jsou už veškeré možnosti vyčerpány.

„Jednou to snad vydržíš,“ snažím se ho povzbudit, „a zítra bude zase hezky. No tak, nebuď smutný.“

„Nebuď smutný, nebuď smutný, zrovna vy lidé mi máte co povídat, jen si vzpomeň na tu starou legendu,“ brble si pod fousy.

Na kterou? Jo, na tu mayskou? Jak ono to bylo?

Kdysi dávno žili lidé na příjemné pláži kdesi v Africe. Žili si klidně a spokojeně, řešili pouze to, co dobrého sníst a kde se pohodlně vyspat. Klima bylo stálé, vyrovnané, slunné dny místy střídal vlahý, osvěžující deštík, občas jim přílivová vlna poskytla nějakou tu mořskou havěť, sem tam jim k nohám spadl zralý kokos a někdy holt museli zvednou zadek a jít si ulovit nějaké prasátko nebo nasbírat pár divokých bobulí, což bylo nakonec příjemné zpestření jinak nudného života. No jo, nuda tam byla. Jeden den jako druhý, stále dokola. A taková nuda přináší horu nespokojenosti. A nespokojený člověk podléhá trudomyslnosti, a trudomyslný člověk propadá smutku.

Lidé smutnili a od lesa je pozorovalo mnoho párů očí. Zvířata. Jednou to už nevydržela a vykročila na pláž.

„Poslouchejte, lidičky, my už se na to nemůžeme dívat. Co je to s vámi? Proč jste tak nespokojení a smutní? Nás to hrozně znervózňuje. Potřebujete něco? Řekněte, co vám chybí, třeba bychom vám to mohli poskytnout.“

„Chybí nám trocha štěstí. Chceme být šťastní.“

„Štěstí,“ rozmrzele zívla sova: „Co je štěstí? Přejte si raději něco konkrétnějšího.“

„Dobře, tak tedy chceme dobrý zrak,“ zadíval se jeden člověk do dálky přes moře.

„Ano,“ podpořili ho v té myšlence ostatní: „Třeba bychom konečně uviděli, co je za tou velkou louží. Získali bychom tak odvahu k hledání a poznávání nových světů.“

„Dobrý zrak? Máte ho mít,“ ozval se kondor. „A na tu cestu se klidně vydejte, za tímto mořem najdete mnoho nových zemí. Jen byste měli vědět, že nikde není tak dobře jako tady – doma,“ dodal ještě, jenže to už nikdo neposlouchal. Lidé zřetelně ožili při myšlence na změnu, nové možnosti a lepší budoucnost. Jako by jim někdo nalil čerstvou krev do žil.

„Taky potřebujeme být silní, abychom dokázali tu velkou vodu přeplout,“ plánovali nadšeně.

„Budete silní jako já,“ řekl jim slon: „Daruji vám svou sílu.“

„Samotná síla nestačí, musíme být i rychlí,“ pravil další člověk.

„Poskytneme vám své ploutve,“ slíbily ryby.

„Ale vždyť neumíme plavat!“ vykřikla zoufale jedna z žen.

„To přece není žádný problém,“ kvákla pod ní žába. „Naučím vás to.“

Sova na to zírala a kroutila hlavou: „Nepřehánějte to, přátelé, vždyť si tyhle nahé opice neváží ani toho, co už mají. A očividně nevědí, kdy mají dost.“ Jenže zvířata už propadla svatému nadšení a nehodlala se jen tak vzdát. Pomohou lidem najít štěstí stůj, co stůj.

Sova měla pravdu. Zvířata dělala vše, co lidem na očích viděla, jen to štěstí se jaksi stále nedostavovalo. Lidé pořád neměli dost. Sotva skončila žabí lekce, přišli s dalším požadavkem.

„Plavat jako žáby, k čemu nám to je? Potřebujeme pořádné plavidlo.“

„Věděl jsem, že mě vyhledáte, jsem vám k službám,“ zubil se na ně vesele bobr a jal se jim ukazovat nejvhodnější stromy pro výrobu lodí.

„Nemáme dost dobré zuby,“ reptali po pár dnech a okamžitě je vyfasovali od žraloka. Vykáceli půl lesa, postavili lodě a nadšeně se rozjeli do nových zemí. V žádné z nich však štěstí nenašli. Chvíli pobyli, prozkoumali každý nový kout a když ho do detailu zmapovali, začali se opět nudit. Nakonec vždy došlo na plánování nových cest a výrobu dalších, lepších lodí.

„Jste blázni. Blázniví nenapravitelní blázni,“ hučela sova do svých zvířecích kolegů, ale stále ještě ji nikdo neposlouchal.

„Alespoň ty bys měl mít rozum,“ vytýkala lvovi, který zrovna učil pár lidí pečovat o svůj vzhled, „Tohle,“ ukázala znechuceně na pár mužů a žen s účesem podobným lvím hřívám, „tohle už vůbec k ničemu nevede.“

„Učím je poznávat krásu. Budou-li krásnější, budou i šťastnější,“ podíval se na ní lev bezelstně.

„Hloupost,“ povzdechla si sova, „omrzí je to jako všechno. Jakmile se něco naučí, jakmile něco objeví a prozkoumají, přestanou si toho považovat. Jednají s tím pak jako se starým krámem. Copak někdo takový dokáže ocenit krásu? Pozlátko možná, na kratičkou chvíli…“

A lidé byli stále nespokojenější a smutnější. Navíc s nimi čím dál tím častěji cloumal hněv. Začali se hádat, napadat a rvát. Aby se na to sova nemusela dívat, rozhodla se žít nočním životem. To všichni spali a byl klid. Ostatní zvířátka se nevzdávala a dál usilovně lidem pomáhala plnit jejich přání. Jednou to přece musí vyjít.

„Potřebujeme být lstiví,“ volaly jednotlivé tlupy lidí.

„Naučím vás to,“ potěšeně se ozvala liška.

„Chceme vidět i potmě, to nám umožní vítězit nad nepřáteli v noci,“ přála si zvlášť bojovná skupinka. Aha? To je moje doména, probudila se sova. Chtěla protestovat, ale než se trochu rozkoukala, vložila se do debaty kočka a nabídla lidem své oči.

„Musíme se naučit spolupracovat,“ hlásili unaveně lidé zdecimovaní neustálými hádkami a válkami.

„Tak to vám můžeme nabídnout mnoho zaručených systémů,“ okamžitě zareagovali termiti a vytáhli tlusté katalogy s mnoha barevnými diagramy.

„A také bychom se měli konečně naučit hojit rány a léčit nemoci.“

„Od toho jsem tu já, protože já znám všechny léčivé rostliny. Označím vám je na polích i v lesích,“ syčel jim pod nohama had.

„Proboha, hádě nešťastný, když jim dáš do jedné ruky lék, dáš jim do té druhé jed!“ zoufale nad ním mávala křídly sova.

„Neboj, teta, mají přece rozum, říkají to o sobě.“ oponoval jí.

„A jsi si jistý, že ho umějí používat, ty hloupá přerostlá žížalo?“ Zahučela sova natolik hlasitě, že celý zvířecí svět okamžitě utichl. A tak mohla konečně ke svým přátelům promluvit:

„Podívejte se na ty lidi. Znají a umějí mnohem víc, postupně obsadili celý tento svět a nalezli snad štěstí? Nenalezli. Ani s naší obrovskou pomocí ne. A my sami štěstí ztrácíme. Vidí v tom ještě někdo z vás smysl?“

Zvířata uznale pokyvovala hlavou: „Má pravdu, předsedo,“ obraceli se postupně na lva.

„Aby ne? Je to koneckonců moudrá sova,“ prohrábnul si lev hřívu a zívnul: „Pojďme domů, však už je nejvyšší čas na odpočinek.“

„Dobrý nápad,“ souhlasila zvířata a odebrala se do svých nor, hnízd, dutin, pelechů a pelíšků.

A lidé? Lidé dodnes nostalgicky vzpomínají na staré dobré časy, kdy nic neznali, neuměli a jen se nudili na jedné krásné africké pláži.

***

Ráno mě probouzí nedočkavé škrábání na dveře. Jim se hlásí. Potřebuje jít ven. Mrknu z okna a je jasno. Dnes povedou do léta hned první dveře. Westíkům to ke štěstí bohatě stačí.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama