Reklama
 
Blog | Michaela Suchardová

Zpráva o jedné cestě tam a zase zpátky

„Soucit může být zhruba definován jako stav mysli, který je nenásilný, neškodící a neagresivní. Je to duševní postoj založený na přání, aby se druzí zbavili utrpení, a je spojen se smyslem pro zodpovědnost a úctu k druhým.“ JS Dalajlama [1]

Pátek, 4.9.2015, večer

Od minulého týdne sleduji s napětím situaci uprchlíků v Maďarsku. V pátek se situace vyhrocuje. Čtu zprávy a posty lidí plánujících humanitární pomoc na sociálních sítích. Je potřeba vyjet co nejdříve, protože mnoho uprchlíků se rozhodlo jít i s malými dětmi pěšky do Rakouska, je potřeba voda, jídlo, léky, oblečení atd., a možná bude potřeba „taxikařit“ mezi Budapeští a Nickelsdorfem [2], kde už se Rakušané chystají na přijetí a odvoz lidí do svých azylových táborů nebo do Německa. Po prvních zprávách a fotografiích od lidí v Maďarsku jsem rozhodnuta jet také. Píšu velmi blízké kamarádce, že ruším dohodnutou sobotní flákárnu v oblíbeném wellness centru a nutně ji místo toho potřebuju na cestu do Budapešti. Sama se jet bojím. Lenka souhlasí a začne vyhledávat další zprávy o dění v Maďarsku i v Rakousku. Předběžně domlouváme odjezd na sobotu ráno. Ještě chvíli sleduju info z Maďarska, a po přečtení zprávy o autobusech pro uprchlíky jdu v klidu spát.

Sobota, 5.9.2015

Brno

Budí mě Jim (pes) a dožaduje se procházky. Jako správnej závislák zapínám FB, kde mě čeká x zpráv od Lenky na téma: „Tak co bude?“, „Vstávat a jedem!“, „Kde se všichni flákaj?“. Koukám na zprávy Maďaři vypravili ty autobusy, ale přichází zklamání. Jedná se pouze o jednorázovou akci a v Maďarsku zůstává stále ještě velké množství lidí v nouzi. Vznáším dotaz na FB události „Středoevropská humanitární akce / Budapešť – Vídeň“, kterou pro tento účel založil Thomasz Pieszynski [3]. Konzultuju s ním situaci a domlouváme se, že s Lenkou dovezeme nějakou pomoc do Nickelsdorfu a pokusíme se na místě zjistit, jak se situace vyvíjí. Současně píšu na FB výzvu, jestli může v Brně někdo s něčím přispět (zn. ihned). Vzápětí mi volá Eva Zahradníčková, že má nějaké dětské věci, spacáky a deky. Super. Během následující půl hodiny jedeme k Evě a přepadáme Lidl u výpadovky na Bratislavu. Bereme vody, jídlo trvanlivého charakteru – sušenky, piškoty atp. a hygienické potřeby. Ukazuje se, že malý fiátek může být docela velkou kápézetkou – uveze vcelku dost věcí, když chce. Je šikovný, chválím.

 

Nickelsdorf

Do Nickelsdorfu jedu osvědčenou, několikrát projetou trasou – přes Bratislavu, Kittsee, Gattendorf a Zurndorf. Na místě okamžitě zjišťujeme, že vezeme mouku do mlýna. Rakušané jsou skvělí a připravení jak na moravské hody. Všude visí cedule s nápisy „Welcome refugees“ a směrovkami, sklady narvané pomocí, ženy s buchtami na tácu u silnice (těm už chyběl jen národní kroj 🙂 )… Při pohledu na to svaté nadšení mi vhrkly slzy do očí. Od sympaťáka v policejní uniformě se dozvídáme, že tady naše pomoc není nutná, a že ji máme dovézt na centrálu rakouského Červeného kříže do blízkého městečka.

Tázavě se na sebe díváme: „A to má být jako všechno? Jen to hodíme do nějakého skladu a pojedeme dom?“ A současně jsme si i odpověděly: „NE“. Naše pomoc sice není potřeba tady, ale v Maďarsku určitě ano. Tož jedem na hranice. Jenže – na všech silnicích vedoucích do Maďarska z dálky svítí zákazy vjezdu a napříč stojí maďarská policejní auta. Muži v uniformách se tváří nepřístupně. Nezbývá, než to otočit. Od vjezdu na dálnici nás odrazuje chybějící známka a policejní auto před sjezdem. Volám Tomášovi stav, seznamuji ho s naším plánem a ptám se na čerstvé informace. Říká mi, že nová vlna uprchlíků jde podél dálnice z Györu. Blíží se druhá hodina, Györ není daleko, připadá mi to jako rozumný nápad. Tomáš varuje – „netaxikařit“, Maďaři dělají problémy… No, to vidíme. Myslím na to, že mě doma čeká malá chlupatá příšera, pro kterou jsem nestihla sehnat hlídání, a rozhoduju se nedráždit kobru bosou nohou – do večera musím být doma. Z dalších informací vyplývá, že se do Maďarska nedostaneme ani po dálnici, a že i samotné předání pomoci uprchlíkům může být klasifikováno jako napomáhání k trestnému činu. Ale to budeme řešit až na místě. Nejjednodušší teď je vrátit se do Bratislavy a jet klasickou cestou.

 

Györ

Na slovensko-maďarských hranicích sledujeme kontroly aut jedoucích z Maďarska. To tu dlouho nebylo. V Rajce kupujeme známku a vzápětí už frčíme po dálnici. Lenka bedlivě sleduje okolí, ale uprchlíci nikde. Dálnice mezi Mosonmagyarovarem a Györem je oplocená. Na netu psali, že lidé jdou po některé z vedlejších silnic kopírujících dálnici. Jak je budeme hledat? Čas běží. Vzpomínám na sympatického Rakušáka, který nás posílal na Červený kříž – no jo, tam by měli mít aktuální info o situaci.

Posledních 20 min. přemýšlím o tom, kde v Györu hledat červenokřížáky. Parkujeme u Tesca před Györem, lovím v kabelce mobil … a najednou obě zdviháme oči a… přímo přes ulici parkuje bílá dodávka, v ní chlapík v červené uniformě a na dveřích znak červeného kříže s nápisem Magyar Vöröskereszt. Náhoda? (Nemyslím si.) Synchronicita? Boží prozřetelnost? To je fuk, ale děkuju za to všem „nahoře“, ať už je to kdokoliv. Pan „Červenokřížák“ bohužel neumí anglicky. Táhneme ho za rukáv k fiátku a ukazujeme náklad. Rozzáří se mu oči, bere mobil, volá, a pak rukama ukazuje na zem a dodává „tenminits“. Po pár minutách přijíždí mladá dvojice, též v uniformách. Děvče děkuje, třese nám rukama, dává oběma mužům instrukce a odjíždí. Ti přenášejí všechny věci do dodávky, mladší nám předává na sebe kontakt, pak foto, loučení a dodávka odjíždí k potřebným. Maďarský Červený kříž má vcelku dobrý přehled o aktuálním stavu, ale nemá téměř co nabídnout. Po této zkušenosti tedy doporučuji směrovat pomoc také přes ně. Např. pro předání léků a zdravotnického materiálu je to ideální cesta. Kontakt na centrálu v Budapešti: Alice Szel, alice.szel@redcross.hu, tel.: +36 709338019 [4].

 

Že jsme měly jet z Györu na Dunajskou Stredu a dál přes Slovensko zjišťujeme až na přecpané dálnici. Zajíždíme na benzínku, kde se právě nacházejí auta i lidé všech možných národností. Někdo se vrací na západ ze stejného důvodu, jako my, jiný přijel z některé země EU, aby vyzvedl své známé, kamarády nebo příbuzné (usuzuji z jednoho bouřlivého vítání u auta s francouzskou značkou). Otázka „taxikaření“ je znovu na tapetě, ale nevíme, proč dálnice stojí. Nekontroluje maďarská policie auta? Upouštím od tohoto nápadu… „Víte, musím vás nechat šlapat v tom dešti, protože na mě doma čeká můj milovaný pes – Welcome to the European reality.“ S tímto trochu blbým pocitem jedu domů. Vzpomínka na červenokřižáky a kafe na první slovenské benzínce zlepšuje náladu. Před devátou jsme v Brně.

 

Doma

Jim mě vítá s nadšením, jak kdybych ho chudáka nenechala 12 hodin zavřenýho doma. Jdu ho vyvenčit na zahradu, pod lípou se krásně čistí hlava. Čtu si zprávy a reakce – zas to nebyl tak špatnej den. Zpětně se dozvídám, že nás tam jelo víc. Doporučuji! A děkuji všem, kdo jakkoliv pomohli – věcmi, informacemi, radou, držením palců atp.

 

[1] Jeho svatost Dalajlama a Howard C. Cutler: Cesta ke štěstí. Praha: Pragma, 1999, z originálu The Art of Happiness. S. 113
[2] http://www.nickelsdorf.at/index.php?article_id=1430
[3] https://www.facebook.com/events/957028797689839/
[4] http://www.voroskereszt.hu/menekueltuegy/english.html.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama