Reklama
 
Blog | Michaela Suchardová

Zachovej klid a pokračuj

„Keep Calm and Carry On“

 

stálo na letáku, který vytvořilo britské ministerstvo informací v roce 1939 pro povzbuzení svých obyvatel v době války.

„Keep Calm and Carry On“, stálo na jednom z přání k padesátinám, které mi loni přistálo ve schránce. Taková pěkná bílá výzva na červeném podkladě doplněná tudorovskou korunkou. Zvláštní přání. Proč má někdo představu, že bych právě teď měla zachovat klid? Proč si někdo myslí, že ho právě teď nezachovám? A v čem mám pokračovat?

1945

Když se chystala slavit své půlsté jubileum má prababička Rosalie, psal se rok 1945. Jeho počátek byl plný radosti, kterou přinesla vnoučata Dagmar a Hans. Batolata začínala už trochu česko-německy žvatlat a byla plná dětské zvědavosti a úžasu. Rosalie na ně vesele šprechtila vídeňskou němčinou, maminka Dagmarky, snacha Jaroslava, mluvila česky, a Elfride, maminka Hanse volila jazyk podle okolností a občas míchala oba dva dohromady. Rosalie se na ni proto zlobila: „Děláš v tom těm děckám zmatek.“ Dětem to bylo nejspíš jedno. Důležitý je tón a ten byl většinou vlídný, laskavý a milující.

Další Rosaliinou radostí byl konec války a naděje, že se dětem vrátí domů tátové.

Zeť Hans, německý voják, zmizel někde na východní frontě. „Kdyby padl, bylo by to bolestné,“ říkávala Rosalie, „ale nějak bychom se s tím nakonec smířily. To, že je nezvěstný, to střídání naděje a strachu o něj je mnohem bolestnější.“

Syn Vilém bojoval proti Hitlerovi někde na Balkáně. Zprávy od něj přicházely sporadicky nejrůznějšími prapodivnými cestami. Rosalie si odmítala připustit, že lidé, kteří je přinášeli, ohrožovali ji, její děvčata i ty dvě malé děti. Pro ni to byli poslové dobrých zpráv o tom, že syn žije a bojuje na té správné straně. Za Československo. Za spojence. „Dobře se rozhodl, dobře jsme ho vychovali,“ ubezpečovala se u obrázku svého zesnulého manžela Ludwika.

Přišel 29. květen 1945 – den zvratu. Rosalie od rána balila kufry, pak je zase vybalovala, přeskládávala a znovu balila. Pečlivě rozmýšlela, co vzít a co ponechat doma. Nevěřila, že odchází na vždycky. „Dvacet kilo na osobu? Když ani nevíme, kam jdeme a na jak dlouho? Plíny vem všechny, ty se budou hodit vždycky,“ otočila se k Elfridě, „z oblečení ber jen letní věci, do podzimu se to snad vysvětlí a budeme zpět. Ty láhve s mlíkem tu nech pro Dagmar. Ty ještě kojíš, to je výhoda. Ušetříme dvě kila na něco potřebnějšího.“

„Tohle je strašný omyl,“ lamentovala, „vždyť jsem jim říkala, že můj syn bojuje za Československo. Až přijede, ukáže jim všechny dokumenty. Nezajímalo je to. Říkám jim – vždyť my nejsme žádní Němci, naše rodina je původem z Vídně. To je prý jedno. Mluvíme německy, tak jsme prý Němci. Mein Gott! Půlka Brna mluví německy!“

Rosalie se na chvíli odmlčí a po chvíli pokračuje: „Jari, ráno jsem ještě vysela tu mrkev, petržel a ředkvičky, nezapomeň je pravidelně zalévat. A za tři týdny je protrhej, pěkně na dva prsty, ať jim vyrostou pořádné kořínky. Je to pro Dagmarku. Díky mrkvi bude mít zdravý zrak. Snad se brzy vrátíme. Přece tě tu nenecháme samotnou, holka moje. A to jsem jim taky řekla, že tvůj otec byl legionář a teď padl při pražském povstání a že tu zůstanete úplně samy. Jak kdybych mluvila do zdi. Neboj, já se nedám, nenechám vás tu jen tak. Tohle se musí vysvětlit. My jsme přece nikomu neublížili. Nic špatného jsme neudělali.“

Pokud by Rosalii někdo do přání k padesátinám napsal: „Zachovej klid a pokračuj,“ nejspíš by ho poslala do háje, rozčileně by nakopla uhlák a pak by pokračovala v tom, co zrovna v tu chvíli považovala za nejlepší.

1968

Píše se rok 1968 a svou padesátku se chystá oslavit moje babička Jarka. Politické uvolnění pražského jara umožnilo cestu do Vídně, konečně se setká tváří v tvář s Elfridou. Čeká je důležitý rozhovor. Z dopisů se nedalo vždycky vyčíst, co všechno se za tu dobu událo. Pokud vůbec přišly, byly rozlepené a dlouhé pasáže v nich byly začerněné. Jarka z nich vyčetla jen to, že jsou všichni v pořádku a žijí ve Stuttgartu. Přes úřady se snažila spojit s manželem, bylo to důležité, už kvůli dcerce. Tvrdili jí, že ze strany otce není zájem.

„To vůbec není pravda, že Vilém neměl zájem!“ rozčiluje se Elfride, „byl naopak hrozně nešťastný, chtěl vás vidět. Jenže ho odmítli pustit přes hranice. Jednou, ještě v pětačtyřicátým, se mu prý podařilo tajně dojet až do Brna. Tam ho zatkli a odvezli zpět na hranice. Prý z dobré vůle. Mohli ho zavřít nebo zastřelit. Slíbili mu, že to při dalším pokusu udělají.“

Jarka si povzdechla: „Naletěla jsem jim. Věřila jsem právníkům a všem těm ouřadům, že pro nás dělají maximum. A oni mě postupně dotlačili k rozvodu,“ sklopila oči. „Kdybych to jen věděla…“

„Ty za to nemůžeš, Jari. Doba byla pitomá. Vem si to z druhé strany, máme krásné chytré děti. Vyřiď Dagmarce, pardon, Jarušce, že jí moc gratuluju k tomu červenému diplomu. A to mi prosím tě vysvětli, proč jste ji přejmenovali?“

„Tvrdili mi, že germánské jméno nevypovídá o naší skutečné lásce k Československu. Já byla tehdy ochotná udělat cokoliv, aby k nám Viléma pustili.“

„Aha. My vůbec netušili, jak si tohle vysvětlit.“

„A co malý Honzík?“

„Hans? Dělá si doktorát v New Yorku. Vyrostl z něj chytrej chlap, to bys koukala. A to si všichni mysleli, že po tom strašným pochodu bude do smrti blbej.“

„Proč? Co se tam stalo?“

„No to byla velká legrace, vždyť jsem ti to popisovala v tom prvním dopise…“

„Tak to je asi jeden z těch, který jsem nikdy nedostala.“

„Původně to vypadalo, že s tolika věcmi a kočárkem nebudeme schopné dojít ani na seřadiště na Mendlovo náměstí. A to jsme netušily, co nás čeká dál,“ dává se do vyprávění Elfride, „řekli nám, že půjdeme pěšky až do Pohořelic. To bylo nepředstavitelné. Nikdy jsem neviděla mámu tak zdrcenou. Řekla, že není schopná dojít ani ke Svratce. Natož aby ušla kolik? Třicet kilometrů? A nikde nikdo, koho bychom mohly poprosit o pomoc. Kolem byli jen staří lidé, ženy a malé děti.“

„O tom jsem slyšela. Myslela jsem na vás, jak to zvládáte. Prý vám lidé chtěli pomoct, ale báli se zbrojováků.“

„Jo, to měli recht. Z těch testosteronů se přes noc stali urputní vlastenci. Ještě v dubnu se mohli přerazit pro Hitlera a teď… radši nechtěj vědět, co tam páchali. Nakonec jsme došly až do Rajhradu. Na máti docela výkon, ne?“ usmála se.

Jarka na Elfridu nevěřícně pohlédne. Ta holka si dokázala udržet dobrou náladu i ve chvíli, kdy jim šlo skutečně o život. „A dál?“

„Máti už byla opravdu vyčerpaná a nějaká paní v Rajhradu jí nabídla džbánek s vodou. Jeden z těch zbrojováků to uviděl, džbánek jí vytrhl z ruky a rozbil ho o zem. Další jí začal nadávat do kolaborantek a s pistolí ji zaháněl od cesty. Blb, no. Byl by schopen někoho zabít. V tu chvíli tam zastavili ruští vojáci na náklaďáku a ptali se na cestu do Brna. Pak nás a ještě pár starších lidí naložili na korbu a ptali se těch mladých ze Zbrojovky, kam nás mají odvézt. Prý do Pohořelic.“

„A co se teda stalo s malým Honzíkem?“

„Počkej, teď to právě přijde. Chudák Hans poplakával celou dobu, ale v tom autě se mu vůbec nelíbilo a řval na celé kolo. Rusové z něj byli strašně nervózní. Pak zastavili a jeden vlezl za námi na korbu. Já ti měla takový strach, že nás z toho auta vyhodí, tak mu vysvětluju, že Hans má hlad a já asi v tom stresu přišla o mlíko. A on ti vzal takovou tu vojenskou butylku a ze sudů, které vezli, do ní načepoval červené víno. Pak vytáhl jakýsi hadr, a já chci věřit tomu, že to byl čistý kapesník. Zkrátka, udělal z něj cumel a strčil ho Hansovi do pusy. Hans pak celou cestu ucucával a byl zaplaťpámbu zticha. Pak celý týden prospal a já dodnes zkoumám, jestli na něm tenhle jeho první flám nezanechal následky,“ směje se.

„To je věc,“ kroutí Jarka nevěřícně hlavou, „A co bylo dál?“

„Pak už to bylo dobrý. V Pohořelicích Rusové obhlídli situaci a naznali, že to pro staré lidi a batolata není vhodné prostředí. Dohodli jsme se, a oni nás vzali až do Mikulova na hranice. Tam se nás ujal jeden rakouský sedlák, u kterého jsme přespali. Pomohlo nám ještě mnoho hodných lidí a do týdne jsme byli ve Stuttgartu. A to si představ, šla jsem s maminkou a s kočárkem po ulici, kde měli bydlet manželovy rodiče a úplně zbytečně jsem v ruce žmoulala papírek s jejich adresou. Celá ta ulice byla rozbombardovaná. Stál tam jen jediný dům. A byl to on. Sice nás nikdo nečekal, přesto nás přijali jako vlastní. Od té chvíle byl život zase v pořádku. Říkám pořád, že všechno zlé je pro něco dobré.“

„Říkám si, že jsem tehdy měla odejít s vámi,“ smutně se usmála Jarka.

„Hloupost! Neměla jsi křišťálovou kouli. Nikdo nevěděl, co bude. Taky to mohlo dopadnout mnohem hůř.“

„A co tvůj manžel?“ ptá se opatrně Jarka.

„Vrátil se, Jari, v pětapadesátém. V rámci repatriací. Já ti byla tak šťastná.“

„Tak to nakonec celé dobře dopadlo. Víš co? V září budu slavit padesátiny,“ mění Jarka téma. „byla bych moc ráda, kdybys přijela. Kdybyste přijeli všichni. Teď, když se to u nás uvolnilo, by se to konečně mohlo povést, co myslíš? A kdyby přijel i Vilém, víš, měli by se s Jaruškou konečně poznat. Vždyť už jí je pětadvacet, a pořád se ještě neviděli.“

„To by šlo. Domluvím to. Moc ráda bych si prohlédla Brno.“

V srpnu 1968 do Československa znovu zavítaly ruské tanky. Z oslavy babiččiných padesátin proto sešlo. „Zachovej klid a pokračuj,“ napsal by jí někdo. A ona by se svým smutným úsměvem pokrčila rameny: „No jo, no. Život jde dál a nám se v něm holt nemusí všechno líbit.“

1993

Píše se rok 1993 a padesátiny se chystá oslavit moje máma. Na září plánujeme velké setkání celé naší rodiny. Má přijet i děda Vilém a teta Elfríde se strýcem Hansem. Počátkem roku umírá Vilém, svou dceru tak nikdy neviděl, neslyšel, za celý život si s ní nestihl vyměnit jediné slovo. Z kraje léta ho následovala babička. Smutné období. Koncem srpna jsem u mámy na návštěvě. V jednu chvíli se z obývacího pokoje ozve její smích. A za chvíli znovu.

„Co to čteš?“

„Dopis od Elfrídy. Píše, jak se s Hansem vybourali.“

„Cože? To je k smíchu?“

„Tak poslouchej: ‚Pak na tom oleji dostal Hans smyk a sjeli jsme z toho srázu. Chvíli jsme se točili, až jsme skončili na střeše. A říkám ti, Jari, jestli mi někdo z blízkých chce ještě kázat něco o cholesterolu, obezitě a vysokém krevním tlaku, ať přede mnou zkusí prolézt bočním okénkem Golfu. Pak teprve může něco vykládat. Každopádně jsme v pořádku a na tvé narozeniny určitě dorazíme. Těším se na dort, kremrole a pořádný kafe se šlehačkou. A taky na vás všechny, samozřejmě. A na Brno. Líbám vás. Teta.‘ “

Jak Elfride slíbila, tak udělala, a my konečně mohli poznat její živelnost, přirozený šarm a vtip. Svým postojem k životu mi byla okamžitě blízká.

„Babička obdivovala, že si dokážeš zachovat v každé situaci nadhled, pozitivní přístup a smysl pro humor,“ říkám jí u oběda.

„A to neznala tady Hanse.“ odpovídá mi, „ten vystačil deset let v gulagu s jediným ruským slůvkem – charašo, viď Hans?“

„Je to tak,“ přikyvuje Hans: „Jen jednou,“ zdvihá ukazovák, „to nestačilo!“

„A jak jsi to vyřešil?“ dívá se na něj teta překvapeně.

„Řekl jsem jim: Očeň charašo.“

To je přesně on, od koho dokonale sedne přání: „Zachovej klid a pokračuj, Jari.“ A máma jen nadzdvihne obočí: „Klid? V naší bláznivé rodině? Tak určitě.“

2020

Padesátiny jsem loni zvládla oslavit bez problémů, podle plánu se dostavili všichni moji blízcí. Stihli jsme to jen tak tak. O týden později začaly vlády jednotlivých států řešit pandemii a svět se na čas uzavřel.

Zachovávám klid a pokračuju.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama