Reklama
 
Blog | Michaela Suchardová

Věštec

„Ve skutečnosti si lidé kladou jen dvě otázky: jak to začalo a jak to skončí.“
Stephen Hawking

 

Už jen pár zatáček, metrů, kroků, funím v kopci nad Brnem. Šlape mi to ztěžka jak staré drezíně. Zaostřuji na čísla zahrádek a hledám tu správnou branku. Proč mi ten člověk neřekl, že to bude až tady nahoře? Doufám, že nejdu špatně. To by mi taky bylo podobný. A třeba si jen ze mě někdo vystřelil a vůbec to tady není. Dalo by se to čekat. Kdo normální by ještě dneska hledal jasnovidce, věštce, senzibila nebo jak si tihle divní ezolidi říkají.

No sláva, zahlédnu vytouženou kombinaci číslic a nesměle sáhnu na zarezlou kliku stařičké branky, která drží pohromadě už jen silou čísi neznámé vůle.

„Haló! Je tu někdo?“

„Dobrý den, Mio, pojďte dál,“ ozve se mužský hlas z oprýskaného zahradního altánku neurčité barvy. Ta slova mě překvapí. Vždyť jsem se mu nepředstavila. Je to pro mne zcela cizí člověk. Zná jen mé telefonní číslo. Možná si podle něj mohl dohledat nějaké informace. Čert ví. Bože, jak su pitomá. Nechám se takhle brzy na jaře pozvat úplně cizím chlapem do zahrádkářské kolonie na okraji Brna. Nikde ani noha, i ty kytky jsou tu polomrtvé jak na hřbitově, jen vrány támhle u lesa pořádají slet a umocňují tísnivou atmosféru Hitchcockových Ptáků. Zpomaluju a lovím v kabelce svazek klíčů, jedna dobře mířená rána by snad pomohla… Ale klíče se jako obvykle dokonale skrývají, případně uhýbají před chtivou rukou.

Reklama

„Tak pojďte, pojďte. Mě se nemusíte bát,“ vykoukne z altánu drobný děda. No vidíš, Mio, co by si tenhle sušinka na tobě vzal? S úlevou si ho prohlížím od hlavy k patě – placatá irská čepice, obrovský nos, plachý úsměv, o pár čísel větší flanelová košile, prošívaná vesta, vytahané manšestráky, zkrátka klasickej zahradník s hlubokým moudrým pohledem, jak ho známe z románků pro paní a dívky první republiky. Nu což, následující půlhodinu budu brát jako terapii, předám dohodnutou částku a odejdu s dobrým pocitem, že jsem staříkovi přispěla na lepší život. Dívám se do teskných, ale živých a zářících sympatických očí a znovu mě napadá – odkud víš, jak se jmenuju? My dva jsme se přece nikdy nepotkali.

Jako by mi viděl do hlavy, zabručí: „Co bych to byl za jasnovidce, Mio, kdybych nevěděl, kdo ke mně přichází?“

„Nepovídejte…“

„Nepředstavila jste se mi. Neměl jsem možnost zjistit si vaši totožnost, přesto vím, kdo jste. Znám jména všech lidí, kteří se mě rozhodnou navštívit. A to mnoho z nich ještě ani netuší, že sem budou mít cestu.“

„A jak to víte?“

„Mám tu v termosce horký čaj, dáte si se mnou?“ odvádí řeč jinam. Je chladno, vděčně přikývnu a vzápětí mi prokřehlé ruce zahřívá plechový hrnek.

„Jak to víte?“ opakuji otázku.

„Prostě to vím. Zatím jsem se nespletl. Ale chtěl bych. Moc bych se chtěl splést. Nevědět.“

„Chtěl byste se splést?“ opakuju nevěřícně jeho slova, „Proč?“

„To je snad jasné, ne?“

Na co si to tu hraje, sakra? Celá tahle habaďůra mi připadá jako dokonalá ztráta času. Ty taky nalítneš na každou pitomost, Mio. Ale ten trik se jménem… Jak to udělal? Zamyšleně hledím do starých unavených očí.

„Třeba proto, že by vás pak váš návštěvník přestal brát vážně. Jenom byste se před ním zesměšnil.“

„Napadlo vás, že by to pro člověka, jako jsem já, mohla být obrovská úleva?“

„Úleva? Co by jiní lidé dali za takový dar…“

„Ale hovno dar,“ rozladěně odloží svůj oprýskaný šálek s nedopitým čajem. „Za ty prachy to nestojí. Hele, Mio, já vím, na co všechno se chcete zeptat. Chci vám říct, že by pro vás bylo lepší otočit se hned teď na podpatku a jít domů.“

Tak to teda ne!

„Ale já to chci vědět! Potřebuju to vědět!“ Zvyšuju hlas. No, ještě si zadupej nožkou. Klid. Nádech, výdech. Přibrzdím, ztlumím hlas a pomaleji vysvětluju: „Příliš mnoho známých lidí se dostalo do nemocnice, někdo umřel, někdo leží na ventilátorech, nevím, jak se vyvine situace v práci, mám strach o děti, a do toho ty nové mutace a absolutně neschopná vláda…“

„Chápu vás, Mio, ale věřte mi, je lépe nevědět, neptat se, vyčkat.“

„Jakože to všechno dopadne špatně!?“

„Ale vůbec ne, všechno určitě ne,“ chlácholí mě. „Prožijete ještě spoustu šťastných chvil…“

„To mě má jako uklidnit?“ skáču mu do řeči.

„Vy mi nerozumíte, Mio. Já vám teď rozhodně nehodlám vykládat, co vás čeká.“

„No moment, říkal jste…“

„Říkal jsem, že vám ukážu, jak nahlédnout do budoucnosti. Pak už bude jen na vás, pod kterou pokličku se podíváte. A vy neodoláte nikdy, tím jsem si jist.“

„Na tom snad není nic špatného.“

„Heleďte, není to žádný med, vědět dopředu, jak co dopadne. Mnoha věcem se budete chtít za každou cenu vyhnout, ale nikdy se vám to nepodaří. Odejdete nešťastná už teď, jakmile se je dozvíte. Na některé smutné události budete myslet až do chvíle, než se stanou skutečností. Budete se jim snažit zabránit a znova a znova zažijete zklamání, protože se vám to nemůže podařit, rozumíte? Přesto budete prožívat výčitky z toho, že se vám to nepovedlo. Tohle všechno přehluší chvíle štěstí, které vás potkají a které pro vás nebudou příjemným překvapením, ale jen očekávanou samozřejmostí. Chápete, co vám chci říct?“

Moc ho nevnímám. Potřebuju vědět, že má rodina bude v pořádku.

„Jen se vymlouváte,“ ušklíbnu se.

„Jak myslíte,“ smutně si mě změří pohledem a pustí se do výkladu. A já se ptám. Ptám se víc, než bych měla.

***

O pár desetiletí později budu sedět pod pergolou na své zahrádce.

„Haló, je tu někdo?“ ozve se od branky.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama