„Relativní jsou všechny pravdy, ale pak jsou také relativní i všechny omyly. Nehodíš, člověče relativní, kamenem po žádném omylu; nemá-li ani kousíček pravdy, tož má aspoň své dobré příčiny, proč vznikl a byl.“ Karel Čapek
Kdysi jsem viděla film, jehož jméno si už bohužel nepamatuji, ale děj se mi tento víkend několikrát připomenul. Hlavní úlohu v něm hrála velmi početná jihoevropská temperamentní rodina. Neproběhl v ní jediný den v klidu, protože každý z členů byl jiný, měl jiné zájmy, jiná očekávání, jiné cíle. Všichni si svým způsobem lezli na nervy, ale když šlo do tuhého, ukázalo se, že se potřebují. A že se mají rádi. Součástí příběhu byl odchod strýce, který do té doby významně přispíval do rodinného rozpočtu, ale nyní se hodlá oženit a odchází budovat svou vlastní malou rodinu. Strýcova sestra navrhuje, aby zůstal pod rodnou střechou i s novou manželkou a případnými dětmi tak, jak bylo tehdy v kraji zvykem. Naopak nejstarší syn, kluk v pubertálním věku, jehož budoucnost studenta je paradoxně závislá právě na penězích od strýce, ho v odchodu podporuje…
Takový romantický, snadno zapomenutelný příběh, jakými nás občas o víkendových večerech krmila předplyšáková TV.
Podobný příběh právě prožíváme. Část z nás v roli matky přesvědčené o tom, že rodina má společně táhnout za jeden provaz. Část v roli nejstaršího syna, který si myslí, že odchod jednoho vyřeší většinu problémů, protože si „někdo“ snad „něco“ uvědomí a pak se všechno změní. Málokdo se na věc dívá očima otce, který už teď ví, že uživit tuhle početnou rodinu bude zase o něco obtížnější. Že už nebude na studia nejstarších dětí. Že si budou muset najít vlastní obživu.
V tom našem dnešním příběhu strýc ještě úplně neodchází. Přestože se vyjádřil jasně, vyčkává do podzimu. Najednou si není jist, zda je schopen utáhnout vše sám. Možná mu dochází, že se trochu ukvapil. Přátelé, kteří ho už pár měsíců přesvědčují, jak mu bude lépe samotnému, najednou mluví jinak. Přítel Farage přiznává, že mu o budoucích možnostech neříkali tak úplnou pravdu, přítel Johnson mu radí, aby zatím nikam nespěchal. Rodinní přátelé, Ir a Skot, vzkazují: „Tak takhle tedy ne. Tohle se starším sestrám nedělá. My zůstáváme při ní a ty si poraď sám.“ A tak si strýc dává čas na rozmyšlenou, čímž udržuje ostatní v napětí. Hledá nějaké vhodné východisko. Slova o odchodu už zazněla, zpátky je nevezme. Moc rád by žil svůj život, ale záleží mu i na dobrém vztahu s ostatními členy rodiny.
Nám nezbývá, než držet palce, aby obě strany pochopily, že odchod z rodiny nemusí nutně znamenat zpřetrhání všech vazeb, že naopak může při dobré vůli oběma stranám prospět. Třeba zjištěním, že se vzájemně potřebují.
Zůstává tu už jen ten pubertální synek, který v odchodu strýce vidí svůj vlastní odchod, a v jeho možnostech své vlastní možnosti – svobodu, dobrodružství, romantiku. Snad poněkud zapomíná na to, že zdaleka nemá ty samé možnosti, protože dosud nestojí na vlastních nohou. A už vůbec ho nenapadá, že by mohl nějaký čas své rodině splácet to, co do něj po léta vkládala.
„Inu, sobecké mládí,“ děl by klasik.
„Každý svého štěstí strůjcem,“ doplnila by ho teta Kateřina.