Reklama
 
Blog | Michaela Suchardová

Smíření

Žádný člověk není ostrov sám pro sebe. Každý je kus nějakého kontinentu, část nějaké pevniny: spláchne-li moře hroudu, je Evropa menší, jako by to byl nějaký mys, jako by to byl statek tvých přátel nebo tvůj. John Donne [1]

Jak začít? Asi od konce.

Na konci příběhu je Felixovo rozhodnutí ujít trasu z Pohořelic do Brna v rámci letošní Pouti smíření – 32 km. Proč? Protože tutéž trasu měla, jen obráceným směrem, kdysi projít jeho babička Elfríde, strýc Hans (tehdy asi roční) a Elfrídina maminka, Felixova prababička Rosálie. O Felixovi jsem donedávna neměla ani potuchy. Poslední tři až čtyři roky si dopisuje s mou maminkou a dnes (20.5.2017) se s ním konečně máma, já, můj bratr, děti a má přítelkyně setkáváme v brněnské Pivovarské restauraci. Je to symbolické místo. Z Mendlova náměstí byli německy mluvící Brňáci donuceni vydat se na tzv. brněnský pochod smrti [2]. Dnes tady společně skládáme střípky naší rodinné historie.

Reklama

Felix ukazuje rodokmen sahající na počátek 19. stol. Jsou v něm jména česká i německá a všechna vedou k Ludwikovi Zelenkovi. Původně Vídeňák si založil prosperující obchůdek v Lidické ulici. Měl ženu Rosalii a dvě děti, staršího Williho a mladší Elfrídu. Ve třicátých letech obyčejná středostavovská německy hovořící rodinka z Brna.

V roce 1936 Ludwik umírá, obchod přebírá jeho žena Rosalie a malá Elfride. Willi je učitelem zeměpisu. Začíná válka, země české se stávají protektorátem, ale lidé prožívají a řeší politickou situaci asi tak, jako my dnes. Málokdo riskuje nějakým přímým protestem či otevřeným bojem, spíše se nadává u novin, tajně poslouchá Londýn, mezi známými probíhá šeptanda o tom, co se kde děje. Většina lidí řeší svůj soukromý život. Třeba Elfríde – ta se bláznivě zamilovala do vojáka, do Hanse. Neřeší politiku, neřeší okupační vojska, řeší Hansovy pomněnkové oči a milý úsměv. Též Willy má vážnou známost. Učitelku chemie na Biskupském gymnáziu v Brně, dceru československého legionáře, Jaroslavu. Jaroslava žije jenom s otcem a mladším bratrem Jiřím. Maminku už nemají. Je to česko-německá rodina, doma se mluví česky.

A tak tu máme dvě velké lásky, které hatí politika – Hansovi hrozí odjezd na frontu a Willimu povolávací rozkaz. Snad vše vyřeší svatba. Ženatí muži jsou ještě „hájení“, otcové rodin zvlášť.

V září roku 1943 se Willimu a Jaroslavě narodí dcera Dagmar. Willi však dostává povolávací rozkaz. Odmítá být vojákem wehrmachtu a utíká na Balkán, kde v Titových partyzánských jednotkách bojuje proti Němcům. Elfríde též otěhotní, jenže Hans je převelen na východní frontu a téměř bezprostředně po té zajat ruskými vojáky. Stopy mizí někde na Sibiři, nikdo na dlouhou dobu netuší, co se s ním stalo a zda je vůbec živ. Elfrídě se v roce 1944 narodí syn Hans.

tank-568318_960_720

1945 – radost z miminek i z blížícího se konce války, starost o nezvěstné muže. Otec Jaroslavy umírá na pražských barikádách, a ona tak zůstává úplně sama s dcerou a malým bratrem. Oporou jí je Elfríde se svou maminkou a malým Hansem. Kýžený konec války úlevu nepřináší. Atmosféra ve společnosti houstne. Vyvrcholí 29. května, kdy pracovníci Zbrojovky Brno (která po celou dobu války dodávala zbraně wehrmachtu) zorganizovali tzv. „divoký odsun Němců“, viz [2].

Teta Elfríde se se svou maminkou, malým Hansem v kočárku a s dalšími zhruba dvaceti tisíci německy mluvícími Brňáky (národnosti byly různé, rozhodoval jazyk a zřejmě sympatie či antipatie „organizátorů“ pochodu) vydává poslední květnovou noc na dlouhou pouť do Pohořelic. S sebou si nesou to nejdůležitější, co vůbec zvládnou pobrat – max 20 kilo na osobu. Bylo jim řečeno, že se nebudou moci vrátit.

Už v Rajhradu jim dochází síly. Protože obě ženy viděly, jak je naloženo s lidmi, kteří nemohou dál, bojí se zastavit… V kritickou chvíli projíždí okolo nich náklaďák s ruskými vojáky, kteří se vrací do Brna z výpravy za dobrým moravským vínem. Rusové se nemohou dívat na to utrpení, otáčí auto a nakládají Elfrídu, maminku Rosálii i kočárek mezi sudy s tím, že je odvezou. Raději až do Mikulova, v Pohořelicích se jim situace moc nezdá. Malý Hans hodně pláče, má hlad, protože Elfríde v tom šoku přišla o mléko. Když vojáci po chvíli zastavují, dostává strach, že je kvůli tomu neustávajícímu křiku vysadí. Ale ne – šikovní chlapci přinesli láhev, načepovali do ní trochu červeného, udělali cumel z jakéhosi kapesníku a před šokovanou Elfríde malého Hanse napojili. Byl to prý jeho první flám. Usnul po něm na celý týden, což byla přesně doba, kterou Elfríde potřebovala k tomu, aby se dopravila do Stuttgartu k Hansově rodině. „Pak už bylo všechno dobré,“ řekla mi, když jsme se spolu setkaly po revoluci: „Všichni mi říkali, že Hans z toho bude na dobro blbej, a vidíš? Dnes učí na univerzitě v New Yorku. Moravské víno mu neuškodilo!“ A pak: „Kdo ví, kde je těm vojákům konec. Dlužím jim poděkování.“

V létě 1945 se vrací domů Willy. S čistým svědomím, že neudělal nic špatného, že se Němcům postavil, riskoval popravu za dezerci „a bojoval na té správné straně“. Těšil se, že uvidí Jaroslavu a konečně i malou Dagmar. Otočili ho hned na hranici s varováním, že ho v Československu čeká smrt. Důvod? Na žádný rozumný nepřicházíme. Byl to Rakušan a mluvil německy.

1955 – v Německu radost. Hans byl objeven v ruském gulagu. Po jedenácti letech uměl jen jediné ruské slovíčko „charašo“. Tak konečně je vážně charašo a Hans se v rámci repatriací vrací domů, do Stuttgartu. Za pár měsíců se narodí Felixova máma. Jak říkávala Elfríde „Všechno zlé se v dobré obrátí. Stačí si počkat.“

***

Felix vytahuje jednu fotografii za druhou. Moje máma vzpomíná, kdo na nich je a jaký se k obrázku váže příběh. Felix si vše pečlivě zapisuje. Pak přichází zásadní otázka:

„Ty jsi nikdy nechtěla vidět svého otce? Proč jsi za ním po revoluci nepřijela?“

Máma krčí rameny. Je v tom bolest z toho, že jí táta celý život chyběl, vzpomínky na stud, že její příbuzní byli ti nenávidění Němci, na dobu, kdy přestaly chodit jeho dopisy a ona si z toho odvodila, že ji zavrhli… „Myslím, že jeho nová žena to nechtěla.“ Později dodává, že se k němu chystala, když jí bylo jedenáct let. Snad prý existovala nějaká dohoda, že by ji bývalá sousedka z Vídně mohla doprovodit do Rakouska na návštěvu za otcem, ale sešlo z toho. Proč? To neví. Pamatuje si, že tehdy měla přivézt nějaké věci tetě Elfrídě.

„Proč jste tu s babičkou vůbec zůstávali, proboha?“ ptá se můj bratr.

„Ale vždyť to není vůbec jednoduché, Peťo. Navíc babička z počátku věřila, že je to celé nedorozumění, které se vysvětlí. Nikdo netušil, co tady nastane. A pak spadla klec a už nebylo možné jen tak odejít. Jak se chceš se dvěma dětmi probíjet přes hlídané zabarikádované hranice? Riskoval bys jejich život?“

„A co to jméno? Ty se přeci nejmenuješ Dagmar?“

„V pěti letech mě přejmenovali na Jaroslavu po mé matce a mém dědovi, který padl při pražském povstání v Praze. Nebylo prý vhodné, abych měla nadále německé jméno.“

„A co babička?“

„Ta měla starostí až nad hlavu. Zrušili biskupské gymnázium, ona přišla jen o práci, řádoví bratři a sestry dopadli daleko hůř. Trápilo ji to. Taky tu byl tlak na to, aby se rozvedla, což nakonec udělala…“

„Ano, to byl šok pro Williho, na to vzpomínala teta Elfríde, když tu byla.“

„A mně přestaly chodit od táty dopisy. Myslela jsem, že mě zavrhl. On se pak znovu oženil a měl další dceru. Tehdy jsem rozstříhala všechny jeho fotky, takový vztek jsem na něj měla…“

Felix vytahuje staré máminy dopisy, které někdy před 65 lety psala své babičce Rosálii. To je silný okamžik. Máma si je znovu pročítá, k tomu poprvé i psaní které k dopisům přikládala Jaroslava starší… Jsou zvláštní – na jedné straně prosba malého děvčátka „babičko, pošli mi alespoň jednu žvýkačku“, na druhé straně výčet, jaké dělá Jaruška pokroky ve škole, co se jí daří a nedaří… „a konečně se nám podařilo sehnat pro ni kolo, na nové nebylo, ale tohle snad postačí“ („To byla plečka“, podotýká máma: „nedalo se na tom jezdit.“)… a potom střih a poněkud strohý konec: „Máme všeho dost, nic nám už neposílejte“, který je v přímém rozporu s tím, co stojí v předchozích řádcích… „Bylo to nutné“, vysvětlovala už kdysi babička Jaroslava: „Musela jsem napsat mnoho takových věcí, aby ty dopisy vůbec byly doručeny. Ale to se tehdy vědělo. I v Německu to věděli. Nikdy mě neposlechli.“

Na rozdíl od své sestry, která navštívila Československo v sedmdesátých a pak v devadesátých letech, Willi nikdy nepřijel. Po roce 89 byl příliš nemocný. A tak se po válce nikdy nesetkal s mou babičkou, ani s mou mámou… a já svého dědu uviděla poprvé 20.5. 2017 na fotografii, kterou nám přivezl Felix.

[1] Zdroj: DONNE, John. Devotions Upon Emergent Occasions: Together With Death’s Duel. [s.l.] : Echo Library, 2008. ISBN 9781848301115. S. 97.
[2] Zdroj: Když Češi zabíjeli Němce z Brna: „Krev jsme museli slízat z podlahy“

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama