Reklama
 
Blog | Michaela Suchardová

Setkání s Čapky

„Pro Karla a jeho spisovatelskou práci byla babička hotovou pokladnicí. Od ní se učil hrát si se slovíčky jako žonglér se strakatými míčky.“ Helena Čapková

I.

„Babi, pojď mi číst,“ přináším jako každý večer do babiččina pokoje v domě pod Špilberkem úlovek ze spodní části naší velké knihovny. Kalendář ukazuje polovinu sedmdesátých let, knížka v tvrdých látkou potažených deskách je však mnohem starší. Zdobí ji oslí uši a je poněkud ohmataná. Nevadí mi to. Důležité jsou ty jednoduché obrázky, které se neuměle pokouším obkreslit na tátovy pauzovací papíry a pak je vybarvuji pastelkami. Z obalu knihy se usmívá hlouček dětí a já slabikuji název psaný verzálkami: „Po-ví-dej-me-si-dě-ti.“

„Babi, prosím, pojď mi číst,“ opakuji svou žádost doplněnou o kouzelné slovíčko: „nebo si aspoň povídat.“

Reklama

„Nemůžu, človíčku. Musím tu ještě něco dopsat. Ukaž, kterou jsi dnes přinesla? Josefa Čapka se ti zachtělo? Tak víš co? Já ti od něj pustím něco na desce.“

Po chvíli se ze stařičkého gramofonu line zpěvavá brněnština Karla Högera a já v duchu peču dort s pejskem a kočičkou.

Tak proběhlo mé první setkání s Josefem Čapkem. S člověkem, který mě prostřednictvím babičky poučil o tom, že ani jiným dětem se ráno nechce vstávat, mýt se ve studené vodě nebo dokonce snídat. Že tedy nejsem sama, kdo má tak těžký život, že se s tím musíme vyrovnat všichni. Josefa jste nemohli nemilovat. Konečně někdo, kdo se s vámi bavil jako se sobě rovnými. Díky němu víte, že ztraceným panenkám je třeba pomáhat, domov najdete podle vůně sýru a roztržené kalhoty nezašijete makaronem, nebo žížalou.

Po pár měsících, to už jsem uměla docela dobře číst, se mi do ruky dostala jiná kniha pohádek. Hemžilo se to v nich detektivy a loupežníky, policajty a draky, pošťáky, vodníky, kouzelníky a dalšími zajímavými bytostmi. Příběhy to byly dlouhé a rozvětvené, člověk se v nich doslova ztrácel a zase nacházel. Byla s nimi náramná zábava. Bodejť, vždyť je napsal můj oblíbený Čapek.

„To ale nenapsal Josef Čapek, človíčku,“ opravila mě babička. „To jsou pohádky jeho mladšího bratra, Karla.“

„On měl bratra?“

„Dokonce i sestru, Helenku. A psali všichni tři. Podívej, co tu mám,“ sahá do knihovny. Po přelouskání Devatera pohádek a ještě jedné od Josefa Čapka čekala na mě jako další v pořadí kniha Moji milí bratři.

„Taky bych chtěla být spisovatelkou,“ zasnila jsem se, když jsem ji babičce vracela.

„Vždyť tě nebaví psát!“

„Rukou, babi. Ale na stroji píšu ráda.“

„Já věděla, že mi někdo tajně chodí na psací stroj,“ povzdechla si babička. „Kterou si vybereš teď? Mám tu ještě pěknou řádku Čapků.“

II.

„Jen jestli skutečně víte, co chcete, človíčku,“ chladí babička mé nadšení ke konci roku 1989. „Svoboda není jen možnost volně cestovat po světě a poslouchat hudbu, kterou máš ráda.“

„Já vím, babi, taky je spojena s právem na informace, s právem samostatně podnikat, zvolit si školu, kterou chci studovat…“

„Pořád mluvíš jen o právech a zapomínáš na povinnosti a odpovědnost, na schopnost postarat se sama o sebe a o své blízké. Jste jako malí ptáčkové, kteří touží opustit zlatou klec, ale netuší, co je venku čeká. Jen abyste se do ní nechtěli brzy vrátit.“

Co to říká? Ona tu snad chce udržet komunisty? Moje babička? Proč? Vždyť jí ublížili!

„Ty si tu první republiku maluješ moc růžově, holčičko,“ pokračuje chlácholivě. „Jenže tehdy taky byla cenzura a o cestování si mnozí lidé mohli nechat zdát stejně jako dnes.“

„Ale měli demokracii, byli svobodní,“ snažím se oponovat.

„Vidíš, a z nějakého důvodu si jí přestali vážit. Místo demokratů si v posledních svobodných volbách zvolili komunisty. A proto jsme dnes tam, kde jsme,“ vzdychne.

„Protože nevěděli, co jsou zač.“

„Ale věděli. Počkej, dám ti něco přečíst,“ vytahuje ze skříně starý kufr plný zahnědlých výtisků nějakých novin. Jsou svázané stuhou do pravidelných balíčků označených letopočtem. Nejstarší je z roku 1924. Podává mi pár výtisků. Na papírek napíše několik jmen, z nichž jsou mi dobře známá jen čtyři – bratři Čapkové, Milena Jesenská a Ferdinand Peroutka. O ostatních jsem nikdy neslyšela.

„Nikam to nenos a nikomu to neukazuj. Jen si přečti texty těchto autorů. Až si je projdeš, můžeme se bavit o tom, proč lidé v šestačtyřicátém dobrovolně volili komunisty a pár let před válkou fašisty.“

„Češi volili fašisty?“ nevěřícně na ni zírám. A ona na mě. Taková nevědomost. Co vás v té škole učili, čtu z jejích očí.

„Někteří,“ kývne smutně hlavou, „a nebylo jich zrovna málo.“

Pak ještě jednou sáhne do kufru a na horu stařičkých Přítomností pokládá malinký otrhaný svazeček, na kterém jsou patrná už jen tři písmena – TGM.

„Dobře si to pročti, a pak se teprve ptej.“

III.

„Super čtení, babi,“ jdu si pro další várku. „Čapek byl génius. Oba Čapkové. Už tehdy tušili, k čemu to celé vede. Oni snad měli křišťálovou kouli!“

Babička mé nadšení nesdílí: „Není zdravé přijímat jejich názory tak nekriticky. Musíš o těch textech víc přemýšlet. Hledat, co ti nesedí.“

Hledat, co mi nesedí. Copak to jde? Čím víc oba Čapky čtu, tím víc je obdivuji. Jak přesně uměli pojmenovat to, co se kolem nich dělo. Jak dokázali slušně a dokonce s vtipem reagovat na aroganci a nejrůznější demagogie. Až jednou…

„Čapkové byli pěkní levičáci,“ šklebím se u oběda.

„Humanisté ano, ale proč zrovna levičáci?“ reaguje babička.

„No, třeba Karel opěvoval sovětskou ústavu. Byl z ní nadšen.“

„Ten, kdo nezná kontext, to tak může chápat. U tebe mě to překvapuje.“

„Proč?“

„Už jsi toho přečetla dost na to, aby ti bylo jasné, že velmi dobře rozlišoval mezi tím, co stát deklaruje, a tím, jak se ke svým občanům skutečně chová.“

„Dobře, ale levicově založený byl. Neustále se zastával chudých, pomáhal pořádat sbírky…“

„A co je na tom levicového, prosím tě? To by měl dělat každý zodpovědný člověk z jakékoliv demokratické strany.“

„Taky psal pozitivně o socialismu.“

„Ano, o svém pojetí socialismu, o sociální politice. V kontextu hospodářské krize to bylo pochopitelné. Pokud chceš s někým polemizovat, dobře si zjisti, jak chápe základní pojmy. A přečti si ještě jednou Proč nejsem komunistou. Tentokrát pořádně.“

Dobře, tohle mi nevyšlo. Po nějaké době to zkouším znovu: „Psal, že ženy nepatří do politiky. To přece nemohl myslet vážně? To byl skutečně úlet, babi.“

„Tehdy se na ženy nazíralo jinak,“ mávne rukou.

„To není pravda. O celou generaci starší Masaryk byl přesvědčen, že ženy dokážou být velmi schopnými političkami. Taky to Čapkovi v Hovorech řekl.“

„To máš pravdu, človíčku. Vidíš, v tomto se Čapek skutečně mýlil.“

Konečně sestoupil z piedestalu. Konečně přestal být guruem, jehož slova jsem nekriticky přijímala. Konečně s ním mohu polemizovat.

IV.

Krátce po Silvestru 2015 sedím na druhé straně planety s Thomasem, prvním Američanem, který v mé přítomnosti nezmínil svatou trojici Havel, Jágr, Kundera, ale okamžitě vzpomenul na Karla Čapka.

„Měl jsem rád H. G. Wellse, proto jsem se pídil po podobných autorech a narazil na… Jak se čte správně jeho jméno? Kapek, Czapek?“

„Čapek.“

„Byl jsem ohromen dramatem R.U.R. To je samozřejmě klasika. Ale uvědomujete si, že je to autor vůbec prvního ekologického románu?“

„Ekologický román? Který máte na mysli?“

„War with the Newts.“

„Válka s mloky? Vidíte, nikdy mě nenapadlo ho takto označit.“

„A jak jinak? Je tam přesně popsáno, jak si náš druh přizpůsobuje planetu bez ohledu na ostatní pozemský život. Jenže my nakonec zašli mnohem dál než mloci. Ohrožujeme už i sami sebe…“

Po návratu domů znovu otevírám zaprášenou Válku s mloky. Neměla jsem ji v rukou dobrých třicet let. Thomas měl pravdu. Hned v předmluvě Čapek přemítá, jak by se nám líbilo, kdyby se jiný druh choval k naší planetě stejně sobecky a bezohledně jako my, lidé. Kniha mě pohltí stejně, jako před lety. Je stále aktuální. Napadá mne, zda tu dnes máme někoho Čapkova formátu. A potřebujeme ho vůbec? Stačí se vrátit k jeho textům a pořádně se do nich začíst. Hlavou mi běží otázka jak dostat Čapka k lidem. Jeho sloupky, fejetony a eseje nikde pravidelně nevycházejí. Už nemá ten dosah jako kdysi. Ale může mít.

Celý únor 2016 proto pracuji na projektu s pracovním názvem Kapka Karla Čapka. Přemýšlím, jakou strukturu mu dát, kterým článkem začít, jakými cestami Čapkovy myšlenky šířit. Nechci využívat formu krátkých citátů vytržených z kontextu. Čtenáři by měli mít možnost přečíst si celý text. Základním kamenem bude blog. Jak k němu přivedu čtenáře? Zakládám stránku KarelČapek1890 na Facebooku. Projekt symbolicky otevírám 7. března 2016, v den výročí Masarykových narozenin. Doma si na oslavu ťukáme pozdním sběrem vlašského ryzlinku.

„Teď už snad bude klid,“ slibuji bláhově.

„Kdepak,“ oponuje drahá polovička. „Teď ti to teprve začne.“

Má pravdu. Už pátý rok s námi žije nejen Karel Čapek, ale také jeho přátelé a blízcí. Každé ráno v devět hodin vychází na facebookové stránce krátký výňatek z Čapkova textu s odkazem na plné znění. Lid nefacebookový najde totéž na Twitteru nebo Instagramu.

V.

V poslední době se setkáváme v mých snech, pane doktore. Sedíme spolu ve Strži na zahrádce a vy mi vysvětlujete, jak správně klást slovo za slovem. Pozorně naslouchám a bojím se ptát, abyste se mi nerozplynul. Občas přinese paní Olga kávu, nebo čaj, přisedne k nám a podotkne něco o divadle. Jednou se dokonce objevil váš pan bratr a vysvětloval mi, že je lépe použít méně čar, protože žádná z těch, které na obraze nakonec zůstanou, nesmí být jen tak do počtu.

Anebo včera. Zdálo se mi, že sedím ve venkovském sále, kde zkouší dva mladíci nějaký džezík. Skladbu pojmenovali Pohled z okna. Jeden z nich hrál na saxofon a hleděl celou dobu zasněně ven. Pak se i s tím ságem vyklonil, až ho téměř nebylo slyšet. Ten druhý, klavírista, z toho byl celý nesvůj. Snad proto svůj part hlasitě pumpoval přímo do diváků. Bylo to příšerné, nesourodé a nudné. S pocity trapnosti zírám do zbytku kafe na stole. Chlapcům to na motivaci nepřidává. Nakonec se přicházejí přeptat, co se mi na jejich hře nezdá.

„Možná, kdybyste vy s tím saxíkem hrál alespoň z počátku víc pro lidi,“ povídám tomu vlevo, „a jen občas mrkl z okna způsobem, který by nás vytáhl ven společně s vámi. Naopak klavírní doprovod by mohl hrát svůj Pohled z okna doslova a po celou dobu.“

Zkusili to a bylo to ono.

A tak vám milý pane Čapku děkuji, že jste mi mnohokrát ukázal, kdy jen tak hrát z okna a kdy to hustit do lidí. Netvrdím, že si s tím vždycky vím rady, že to umím, ale mám jakousi ideu, které se snažím přiblížit.

Psáno pro bulletin Zprávy Společnosti bratří Čapků.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama