V poslední době si velmi často připomínám tato Sartrova slova. Jakmile totiž člověk vysloví veřejně své názory, stává se pro mnoho lidí katem – „tím druhým“. Stále se s tím setkávám. Jsme tu my … a pak „ti druzí“, kteří s námi nemají nic společného, protože vyznávají jiné hodnoty, mají jinou víru, vzdělání, kulturu, jinou barvu kůže, jinou sexuální orientaci, jiný věk a zkušenosti, jinou míru bohatství, jiný životní styl … a velmi často – jiné názory. Mnohdy stačí jen jedno z uvedeného seznamu, aby byl člověk přeřazen z kolonky „my“ do kolonky „ti druzí“. Co na tom, že donedávna to byla sestra, kamarád nebo životní láska?
Společně s prof. Loewensteinem se ptám: „Dovedeme však vůbec kolektivně jednat jiným způsobem než tak, že se ztotožníme s určitými skupinovými kulturními hodnotami? Nestojí veškerý lidský život ve znamení ohraničování? Nedefinujeme se stále pomocí plotů, tj. tak, že si zajistíme odstup od těch, kdo k nám nepatří: podezřelých, nenašinců s cizím akcentem a nejistým původem?“ [1]
Bez přemýšlení a zcela intuitivně odpovídám: „Ano, ne, ne …“. Jenže pokud se nad tím člověk zamyslí, pokud vezme v potaz třeba přirozené teritoriální chování našich chlupatých a opeřených bratranců, musí zákonitě dospět k otázce:
„A co když se mýlím?“
Sahám po textech východní filosofie, která je mi bližší, než ta klasická, evropská … a nacházím odpověď u Pemy Chödrön: „Stavíme si okolo sebe ochranné zdi našich názorů, předsudků a strategií, bariéry založené na hlubokém strachu z bolesti. Svými emocemi je ještě posilujeme: zlostí, toužením, lhostejností, žárlivostí, závistí, arogancí a pýchou. Naštěstí pro nás je to měkké místo v nás, naše schopnost milovat a pečovat, trhlinou v našem opevnění. Zcela přirozeně rozrušuje zdi, které si okolo sebe ze strachu stavíme.“ [2]
Vlastně jsme všichni stejní. Ve vztahu ke svému okolí stále oscilujeme mezi strachem a láskou. Pocity a emoce měníme na základě stupně našeho poznání, vědění, zkušenosti, rozhledu, ale třeba také na základě aktuální nálady a prostředí, ve kterém se nacházíme. V jednu chvíli cítíme strach z neznámého, a vzápětí může společně s poznáním přijít úleva, pochopení, soucit, nebo jakákoliv jiná kladná či záporná emoce. Ne nutně v každé situaci, ne nutně u každého a ne nutně stejně rychle. Pokud se ve stejné chvíli potkáme s někým, kdo v dané situaci prožívá něco diametrálně odlišného, než my, můžeme reagovat konfliktně. A přitom stačí docela málo – snažit se pochopit. Aby člověk pochopil, nemusí nutně souhlasit s názorem či chováním toho druhého. Pochopení umožňuje odmítnout názor či jednání bez toho, abychom současně odmítli jeho nositele – člověka, bytost, součást nás samých.
Začala jsem Sartrem a také jím skončím. V jeho dramatu Huis clos se potkají tři lidé, mrtví lidé, z nichž ani jeden není schopen přijmout odpovědnost za své skutky a právě „ti druzí“ mu nastavují zrcadlo. Tím se pro sebe navzájem stávají peklem. My všichni jsme podle tohoto konceptu sami sobě peklem, protože jsou-li „ti druzí“ peklem pro mě, jsem s velkou pravděpodobností i já peklem pro ně. Sartre to však myslel trochu jinak: „Peklo, to jsou ti druzí. Ale právě tak jsem mohl napsat, že ráj jsou ti druzí, zkrátka všechno přichází k člověku jenom od druhých, od lidí.“
Je to tedy na nás, na našem očekávání a na našich reakcích. Jsme to my, kdo rozhodujeme o tom, zda si budeme peklem, či rájem. Jsme to my, kdo to může ovlivnit. Zapomeňme na „ty druhé“. Jsme jen my.