„Strach lže a ty mu věříš.“
Friedrich Nietzsche
Nedávno jsem poslouchala v rádiu zajímavý rozhovor s argentinskou kapelou Mueran Humanos [1] . Tomas Nochteff v něm mimo jiné mluvil o tom, jak ho překvapil všudypřítomný rasismus v Evropě.
Pak to rozvinul: „Když se dnes projdeš po ulici v Buenos Aires, nepotkáš arabskou ženu zahalenou v šátku nebo burce. Oni byli tehdy vřele přijati za vlastní a díky té srdečnosti na oplátku přijali argentinské zvyky a obyčeje. Zatímco v Evropě se v současné době uprchlíkům dostává neustále negativní reakce, že tu nejsou vítáni, takže jediné, co jim vlastně zůstane, je jejich víra, ke které se upnou.“
Argentina je země s mnoha problémy (osobně vnímám nejvíc ty ekonomické), ale jedno jí neupřeme – je jednou ze skutečně multikulturních zemí, ve kterých se nesetkáváme ani s latentním rasismem, natož s jeho otevřenými projevy. Většina obyvatel této země jsou imigranti nebo jejich potomci, původní obyvatelstvo téměř vymizelo. Její kultura zahrnuje prvky z celého světa. Proto je zřejmě Tomasův úhel pohledu hodně odlišný od toho našeho.
Co udělá český diskutér? Okamžitě najde video, kterým chce doložit, že Tomas nemluví pravdu, a že Evropa rasistická není. Na videu vidíme muslimskou slavnost a několik zahalených žen.
Zkusme se oprostit od toho, že Tomasova slova měla daleko širší záběr, než je počet těchto žen v Buenos Aires, a že ani jejich počet nemá s evropským rasismem vůbec nic společného. Tomas mluvil o své zkušenosti. Narodil se tam, nějakou dobu tam žil, a nestalo se mu, že by tam takto oděnou ženu potkal. Možná jim jen nevěnoval pozornost, protože neměl důvod. To nevíme. Ale máme tu jeho přímou zkušenost z reálného světa. Český diskutér kontruje svým pohledem z druhé strany výše uvedeným „vygůgleným“ snímkem. Zaměřil pozornost výhradně na muslimky v šátku. Dokázal, že je tam potkat lze. Máme tu tedy virtuální důkaz o tom, že se někdy během minulých let na nějakém místě v Buenos Aires skutečně zahalené ženy nacházely.
Pravdu mohou mít oba pánové. Tomas, který za celý život zahalenou ženu nezaznamenal, i diskutér, který ve virtuálním světě našel sám pro sebe důkaz, že se Tomas mýlí.
Co tím vším chci říct? Že strach má velké oči, jak by to shrnuli naši moudří předkové. Zaměřuje naši pozornost na věci a jevy, kterých se bojíme. Ponouká nás k tomu cíleně je vyhledávat a připisovat jim v našem životě větší důležitost, než ve skutečnosti mají. Kdo by neměl po událostech minulého týdne strach? To je přece normální pochopitelná reakce. A tak hledáme další a další informace, které potvrzují, v jak šíleném čase a prostoru to žijeme. Snažíme se svému strachu dodat racionální rozměr. A to je teprve to, čeho bychom se měli bát, protože tak můžeme připravit daleko větší průšvih především sami sobě.
Aby bylo jasné, nepovažuji strach za negativní emoci. Jako krátkodobá reakce na nějaký ohrožující podnět je naprosto v pořádku. Je v pořádku, když nás v té dané chvíli nabudí k útěku nebo k boji. Ale náš současný strach není žádoucí krátkodobá emoce sloužící k naší ochraně. Je v nás živený už pěkně dlouho: médii pro zvýšení čtenosti, výrobci bezpečnostních pomůcek pro zvýšení prodejnosti, politiky, protože s vystrašeným davem se lépe manipuluje, a v podstatě ze stejných důvodů také Islámským státem nebo kremelskou propagandou. Jeho důsledkem je dlouhodobý stres, vztek a nenávist. Ani jedno z toho nám rozhodně neprospívá. Ničíme si tím vlastní zdraví i vztahy s okolím.
Pořád je ještě čas vystřízlivět. Čas na to, abychom znovu získali nadhled a odstup, a začali vnímat reálný svět. Čas na to, ujasnit si s chladnou hlavou, kdo je ten skutečný nepřítel a s kým jsme na jedné lodi. Čas rozhlédnout se a uvědomit si, že se kolem nás zas až tak moc neobvyklého neděje. Že s válkami i terorem se lidstvo více či méně potýkalo po celou dobu své existence. Že smrt je naší přirozenou součástí, a to přestože ztráta blízkých lidí tak strašně bolí. A že se toho okolo nás přece jen děje mnohem více – kromě smutných i věci radostné, ale převážně nudné, tj. takové, kterým nepřikládáme větší důležitost.
Možná by stálo za to užít si občas vlastního klidného, nudného života místo cíleného vyhledávání hrozivých událostí, které se občas v tom našem velkém časoprostoru plném lidí s obyčejnými, podobně nudnými životy, stávají.