„Bože, dej mi odvahu, abych změnil věci, které změnit mohu. Klid, abych se smířil s tím, co změnit nemohu. A moudrost, abych je od sebe dovedl rozlišit.“
Anthony de Mello [1]
Po zkušenostech z minulého týdne je jasné, že to pro nás nekončí. Na sociálních sítích se začínají objevovat koordinační skupiny, které informují o aktuální situaci přímo z jednotlivých míst (Györ, Budapešť, Szeged). Každá ruka je dobrá a řízení mě baví (zvlášť na jiných, než českých dálnicích), proto se domlouvám s Lenkou, že o víkendu opět vyrazíme. Zbývá dořešit jak a s čím. Lenka má předjednán odvoz věcí z hodonínského muzea a dodávku. Situace se však každým dnem zhoršuje, materiál je na nádraží v Keleti (Budapešť) i v táboře Röszke (Szeged) potřeba ihned, a tak už během týdne vyjíždí z Brna, Prahy, Bratislavy a mnoha dalších míst dodávky s pomocí do Maďarska. Hodonín je brzo prázdný, další sběrná místa také.
Ok, má smysl, aby „stařenky“ jely na výlet? Poptáváme se a odpovědi jsou jednoznačné – má. Z Maďarska poptávka po dalších věcech – potřeba jsou stále stany, deky, spacáky, karimatky, alumatky, izofolie, pláštěnky, teplé oblečení, plastové pytle na odpadky, pracovní rukavice, dezinfekce, léky a zdravotnický materiál (především náplasti), hygienické potřeby (vlhčené ubrousky, vložky, plíny), vody, trvanlivé jídlo (piškoty, sušenky). Nechce se nám spoléhat na to, jestli bude v pátek co naložit nebo ne, víme co je potřeba, ale ani jedna z nás si nemůže podruhé dovolit ten luxus nakoupit vše ze svého – přece jenom jsme normální ženy s normálními příjmy. Volíme tedy žebrotu – nejsem si zcela jistá, zda je to dobrý nápad, ale jeden mnich nás učil, že umožnit lidem konat dobré skutky je větším darem, než jim něco dát.
Oslovuji tedy na své FB zdi přátele a známé. Obratem se dozvídám, že někdo ze Žít Brno měl geniální nápad a vytvořil stránku „Musíme si pomáhat“ [2]. Píšu tedy i tam. Kdo četl knihu „Muž, který chtěl být šťastný“ si možná vybaví kapitolu, ve které hlavní hrdina dostává úkol najít během dne kohokoliv, kdo odmítne jeho prosbu – jakoukoliv. Nikoho ten den nenašel. „Když se naučíte obracet se na druhé a říkat si o to, co potřebujete, celý svět vám bude ležet u nohou.“ [3] Na ten příběh jsem vzpomínala celý čtvrtek a pátek, nabídky s různou formou pomoci se mi sypaly jedna za druhou (včetně dvou možností ubytovat uprchlíky v soukromí).
V pátek padá možnost mít k dispozici dodávku. Současně poslouchám v rádiu informaci, že právě dodávky maďarská policie kontroluje ve zvýšené míře, a nějaký člověk si stěžoval, že ho po cestě stavěli několikrát. Když si k tomu přidám fakt, že Fiátku ještě platí známky, není co řešit. Dopoledne jedu pro dohodnuté věci do Rosic, zaplňuji jimi celý kufr auta, pak rychle domů, protože mi mladá maminka veze sama dva obrovské batohy miminkovských věcí a k tomu balení plínek a babykrémů. Do toho mi volá další paní, že má nachystáno plno věcí, ale je nemocná. Jestli si je tedy nemohu vyzvednout u ní. Rozhlížím se po obýváku, který začíná nápadně připomínat bleší trh, a ptám se, jakých věcí. Zním možná trochu nepříjemně, zpětně si to uvědomuju a mrzí mě to, ale paní můj hlas rozhodně neodradil a vypočítává, co všechno nám hodlá předat. Jsem domluvená s Lenkou, že mi přijede pomoct třídit a balit, tak se domlouváme na později. Pereme, skládáme, třídíme … a k večeru jedeme na návštěvu.
Tohle píšu s dosud spadlou čelistí, protože jsme se setkaly se ztělesněním anděla. Paní Petra zřejmě celý den připravovala věci pro uprchlíky, pečlivě promýšlela, co a jak by jim mohlo pomoci a nachystala např. mnoho kosmetických taštiček vybavených malým mýdlem, šampónem, hřebínkem atd., prostě vším, co na dlouhé cestě uvítá každá žena. Vaří nám čaj a ptá se na situaci v Maďarsku. Povídáme si o tom, čím ti lidé procházejí a paní Petru napadají další a další drobnosti, které by jim mohly cestu usnadnit. Ale to není vše. Ukazuje nám pokoj nachystaný pro tříčlennou rodinu uprchlíků, protože „si přece musíme pomáhat“. Kdyby nás doma nečekala práce, povídaly bychom si hodně dlouho. Takhle doufám, že se ještě někdy potkáme. Opět odjíždím s plným kufrem.
Věci srovnané, téměř zabalené, zdá se, že se vlezeme. Přijíždí kamarádka Marcela s obrovskou krabicí plnou teplého oblečení a sportovních bot (vše pečlivě zabalené a popsané) a druhou obsahující malá balení šampónů, mýdel, desinfekcí, čistících prostředků atd. Skvělé!
Následuje praxe z oboru Tetris a Fiátek je plný. Neuvěřitelné se stalo skutkem – pobral vše.
Píšu koordinátorům, co všechno pro ně máme k dispozici, s otázkou, kam s tím a dozvídám se, že naším cílem je Szeged.
A radost z darů nekončí, Lenčina šéfová nám zaplatila plnou nádrž na cestu. Po uplynulém týdnu tedy odjíždíme v přetékajícím Fiatu do Maďarska s pocitem, že zdejší lidé jsou úžasní, minimálně ti z Brna a okolí. Velká zkušenost pro mě – chcete-li potkat dobré lidi, neostýchejte se – žebrejte.
Do Szegedu přijíždíme odpoledne, nacházíme sklad a věci předáváme místním dobrovolníkům. Odměnou je pro nás lahodné čevapi a ražničí, které si dáváme v místním coffeeshopu. Už jen kvůli tomu stálo za to zajet si sem na večeři. V sedm hodin večer zdviháme kotvy a jedeme domů.
Dvě hodiny po půlnoci přijíždíme do Brna, vysazuju Lenku … a vracím se tichým krásným městem k domovu pod Špilákem. Vzpomínám na Moojiho slova:
„Dvě věci jsou možné a je to skvělé:
První je to, že máte sílu to udělat!
Druhá, že se rozhodnete udělat to!
… a pokud budete mít obojí, není nač si stěžovat.“
Mooji
PS: Všem doporučuji ke shlédnutí FB stránku Evy Zahradníčkové. Strávila uplynulý víkend právě v Röszke a situaci tam skvěle zdokumentovala.