Jeden zenový příběh vzpomíná na moudrého Seisecu, představeného kláštera Engaku-dži v Kamakuře, který měl tolik žáků, že pro ně potřeboval vybudovat školu. Na její stavbu mu daroval peníze kupec z Eda, Umezu:
„Přestože jsem bohatý obchodník, je i pro mne pět set ryó dost peněz,“ pravil Umezu.
„Myslíš, že bych ti měl za ty peníze poděkovat?“ zeptal se Seisecu.
„To bys měl,“ odvětil Umezu.
„Proč bych měl?“ podivil se Seisecu. „Ten, kdo dává, má být vděčný.“ [1]
V minulých týdnech mi byl poskytnut velký dar – přispět a prospět lidem v nouzi. Stala jsem se na chvíli součástí velké skupiny neznámých lidí se srdcem na dlani a mohla jsem s nimi prožít ty nádherné pocity z vlastní úžasnosti, důležitosti a nepostradatelnosti, o kterých se dočítám v některých diskuzích.
Skutečně?
Nemohu mluvit za druhé, i když si myslím, že mnozí prožívají něco podobného, jako já. Jsou tu totiž zážitky, které se vám zažerou pod kůži a vrací se – třeba když si jdete lehnout do „své“ postele, po osprchování ve „své“ koupelně … a místo zaslouženého spánku přichází myšlenky na to, že lidé, které jste potkali, budou se svými dětmi další noc někde venku, v lepším případě ve stanu, bez vyhlídky na brzkou změnu k lepšímu … že není ve vašich silách ani možnostech udělat pro ně víc, než poslat či dopravit jim to, co máte aktuálně k dispozici, uvařit čaj, podat tatranku či svetr … že vaše potřeba pomoci těmto lidem je často v přímém rozporu s tím, co si myslí vaše rodina, přátelé, kolegové v práci…
Myslíte na holčičku, kterou k další pěší tůře směr Německo motivuje sen, že tam zase bude mít svůj pokojíček, panenku a kamarádky … na malého klučinu, který tam bude fakt dobrým fotbalistou a Němci na něj budou moct být hrdí … nebo na nastávající maminu, která doufá, že v té civilizované Evropě porodí své dítě v porodním domě a nikoliv někde v polích, jako její souputnice… A myslíte taky na tristní přístup našich médií a politiků, nebo na diskuzi, kterou jste po návratu začali číst, i když víte, že je to základní prohřešek vůči vlastnímu duševnímu zdraví. Stranou dnes ponecháváte snad už jen úvahy o tom, proč je pro některé státy takový problém dodat pár hangárů a mobilních toalet, zařídit cisternu s vodou, svoz odpadů, případně osvětlení … protože je zbytečné rozčilovat se nad něčím, co neovlivníte.
Snažíte se popisovat to, co jste viděli, bez zbytečného patosu, ale moc se nedaří, nejspíše vám bude vyčteno citové vydírání.
Snažíte se tedy vykřesat nějaký ten nadhled a humor, ale to snad lze jen v případě, že se vaše okolí dokáže smát lotyšským vtipům plným zimy, hladu a smrti z podvýživy [2].
Tak se pokusíte definovat alespoň ty pocity z vaší bohulibé činnosti … a napadá vás akorát jedno nepublikovatelné slovo… Já si ho s přibývajícími zkušenostmi říkám stále častěji v duchu, no teď vlastně i nahlas, na dámu hodně nahlas … kurva.