„Fanatismus je nedostatek statečnosti. Je to strach přijímat svět v jeho složitosti.“
Jan Werich
Vracím se ještě jednou k myšlenkovému experimentu Bernarda Williamse Jim a Indiáni, ve kterém je botanik Jim postaven kapitánem Pedrem před volbu – buď Jim sám zastřelí jednoho Indiána z náhodně posbírané dvacetičlenné skupiny, nebo bude pro výstrahu (po nedávných indiánských protestech) zastřelena celá tato skupina. Pokud to Jim udělá, propustí Pedro zbylých devatenáct lidí na svobodu [1]. Jim marně hledá správné řešení. Neexistuje. Nachází se v bezvýchodné situaci, jako mnoho dalších lidí stojících před podobnou volbou (podrobněji viz Právo na život).
Politici rozhodující o vojenských zásazích v různých částech světa na tom nebývají lépe. V poslední době se často jedná o různé variace na jeden scénář: Buď tuhle válku utneme rychle pomocí náletů, ale za cenu obětí mnoha nevinných lidí, nebo od toho dáme ruce pryč a necháme projednávanému a pravděpodobně brutálnímu konfliktu volný průběh. Jenže ať uděláme, co uděláme, vždy to bude špatně. To už víme. Není tedy jednodušší sedět s rukama v klíně a zdálky přihlížet válečným masakrům? Proč ne? Nemáme s nimi přece nic společného! A tak se Jim k Indiánům otáčí zády a odchází. Z dálky slyší dvacet výstřelů, bolestné výkřiky a sténání … a pak ticho. Do smrti ho bude provázet dvacet vyděšených obličejů, které k němu tehdy vzhlížely s nadějí. Pořád se bude vracet myšlenka, že jedním zásahem mohl devatenáct lidí zachránit…
Jeden náš pan prezident pravil, že „humanitní program nedopouští násilí, ale dopouští, ba vyžaduje sebeobranu a obranu jiných proti násilí. Humanita není politickým a etickým kvietismem. Humanitní program nehlásá, že máme proti násilí složit ruce v klín; naopak žádá, abychom násilí odporovali a abychom mu odporovali všemožně. Bránit se, neznamená, užívat proti násilí nového; znamená to právě jen bránit se, není-li jiné možnosti, i železem“ [2]. O pár desítek let později ho jeho následovník v rozhovoru pro francouzský deník Le Monde doplnil, že je to obzvlášť důležité, pokud jsou ve hře „principy, lidská práva, jimž je dána taková priorita, která překračuje i státní suverenitu“.
Dobře, je tu důvod zachránit devatenáct životů. Jimovi to ale přinese stejně tíživé pocity. Jen ten vyděšený obličej bude jeden. „Zabiješ-li jednoho člověka, jako bys zabil celé lidstvo,“ stojí v Koránu. Jim zabije Indiána a já jsem stále ještě schopná pochopit jeho důvody. Ale jen do chvíle, než se pro mne z pojmu „dvacet Indiánů“ stanou lidé – malá holčička, těhotná žena, starý zkušený šaman, mladík v pubertě atd. Mé pochopení narazí na své limity a já nedokážu akceptovat Jimův výběr. Stejně jako nemohu akceptovat nálety na školy, tržiště nebo nemocnici Lékařů bez hranic. Nemohu. Prostě to nejde.
Zná někdo z nás správné řešení? Jsou lidé, kteří mluví o dalších variantách – místo náletů např. vyslat pozemní vojsko, které obě strany konfliktu od sebe opatrně a bez větších ztrát na životech oddělí. Krásná myšlenka. Ale pořád budou umírat lidé, jednotlivci. Jen je jiní Jimové uvidí z blízka. Tváří v tvář. Existuje vůle vyslat své vojáky do takové války? Jsme my sami ochotni vyslat naše syny na podobnou misi? A jak dlouho by taková pozemní operace trvala? Ušetřilo by to životy lidí, nebo by v konečném důsledku bylo těch mrtvých víc?
Netroufám si odpovědět. Žádná z variant, ani ta třetí, čtvrtá, pátá… není obhajitelná. Výsledkem budou jen další mrtví, zranění, zmrzačení a mnoho lidí na útěku – mimo jiné směrem do Evropy.
Jedna věc je však důležitá. Než začneme kohokoliv soudit, ujasněme si, kdo je v dané situaci Pedrem a kdo Jimem … a zda Pedro jedná ze své vůle, nebo je v dané situaci též jen vystrašeným pěšákem naslouchajícím rozkazům někoho dalšího, jiného „Pedra“ ve vyšším postavení.
Půjdeme-li po zdroji, možná se nakonec dobereme poznání, že tím pravým viníkem je strach.
Jenže…
Jak bojovat proti strachu?
Jak bojovat proti strachu druhých?
Jak bojovat proti vlastnímu strachu?