„Co se vlastně skrývá za všemi těmi řečmi o tom, jak někdo chyboval nebo jak je něco špatně. Jaký máte pocit v žaludku, když někoho viníte?“
Pema Chödrön
Anglický filosof Bernard Williams přišel před lety s jedním myšlenkovým experimentem:
Botanik Jim se ocitne na centrálním náměstí malého jihoamerického města. U zdi uvidí řadu dvaceti svázaných Indiánů, vyděšených a bezmocných. Před nimi stojí několik ozbrojených mužů. Jejich kapitán (Pedro), sdělí Jimovi, že se jedná o náhodně posbíranou skupinku, která má být po nedávných indiánských protestech pro výstrahu zastřelena. Nicméně je potěšen, že jeho město navštívil vzácný host z Evropy a nabídne Jimovi jako výsadu možnost zastřelit si jednoho ze zajatců. Pokud to Jim udělá, propustí Pedro zbylých devatenáct lidí na svobodu. Jim je tak postaven před volbu – buď se sám dopustí hrdelního zločinu na jednom náhodně vybraném člověku, nebo jich bude zabito všech dvacet. [1]
Asi je zbytečné ptát se, zda má tato situace správné řešení. Nemá.
A je vůbec reálná? Je. Podobná rozhodnutí činí v poslední době každý, kdo má přístup k virtuálním diskuzím. Jen si neuvědomuje, že se tím nepřímo podílí na rozhodování o reálných lidských bytostech, protože každý z nás je součástí veřejného mínění. Zatímco u některých diskutérů není zcela patrné, zda vnímají rozdíl mezi postavami z TV seriálů a skutečnými lidmi, o nichž slyšeli ve zprávách, Jim je Indiánům postaven tváří v tvář. Jak se rozhodne? A jak rozhodujeme my?
Určitá (snad malá) skupina diskutérů je např. ochotna vracet bez výjimky všechny migranty zpět tam, odkud přišli, bez ohledu na to, jaké důvody je sem přivedly. Na druhé straně existuje malá skupinka idealistů, která hledá možnost záchrany pro všechny lidi v nesnázích. Tuto možnost by bezesporu uvítal i Jim, ale není v našich ani jeho silách zachránit všechny.
Největší část diskutérů, snad prý realistů, je pro selekci – výběr těch, kteří si zaslouží „dostat šanci“. Jim také přemýšlí o tom, komu z dvaceti zajatců dát šanci na život. Nezná je, stejně jako my neznáme přicházející migranty.
Ale i kdyby Jim znal ty lidi sebelépe, jak by to pomohlo?
Kdo si troufne ukázat na kohokoliv prstem, podívat se mu do očí a říct:
„Ty si tu nezasloužíš být!“? Z jakého důvodu?
Protože dotyčný jednal v rozporu se zákony?
Protože protestoval proti vládě nebo si dovolil ilegálně přicestovat?
Protože je starý nebo naopak mladý, neužitečný, nesympatický?
Existuje vůbec akceptovatelný důvod, proč někomu vzít šanci na život?
Existuje vůbec akceptovatelný důvod, proč někomu vzít šanci na „lepší“ život?
Kdo má právo o tom rozhodovat?
Nevíme, jak se rozhodl Jim. Ale ať už zvolil jakékoliv řešení, nebylo správné. Nemohlo být. Ani my nemáme možnost vyřešit situaci ke spokojenosti všech zúčastněných – tedy správně. V každém případě odsoudíme mnoho lidí k návratu do míst, kde není podle našich měřítek bezpečno a kde chybí mnoho věcí, které zde v Evropě pokládáme za samozřejmé. A některým z těch lidí skutečně vezmeme šanci na život. To je dobré si uvědomit a podle toho s nimi jednat – s pochopením, soucitem a pokorou.