„Kdyby někdo opustil nějaké království nebo celý svět, a ponechal si sám sebe, tak neopustil vůbec nic. Když ale člověk opustí sám sebe, i kdyby si ponechal bohatství, pocty nebo cokoli jiného, přece opustil všechno.“
Mistr Eckhart
Každý to asi někdy zažil. Nepotřebujete žít ani ve válce, ani v totalitě, nemusíte pociťovat nijak zvlášť velká příkoří. K rozhodnutí stačí obyčejné dennodenní záležitosti. Nehraje roli, zda máte problémy v osobním či profesním životě, nebo se vývoj věcí veřejných neubírá směrem, jaký byste si představovali. Přidají se malé, stále se opakující příhody – zamračený soused, protivný kolega, věčně narvaná tramvaj, problémy s parkováním nebo šílený účet za vodu, protože jste měsíce přehlíželi kapající kohoutek. Maličkosti. Pohár přeteče a první signální zavelí – zdrhej.
Jako občanka Evropské unie mohu z tohoto kolotoče uniknout dočasně. Super. Odpočinout si a zase se vrátit. Vydat se na jednu sezónu sklízet ovoce do Itálie, zavřít se na chalupu a pár týdnů meditovat, nebo odletět do zcela jiné reality na Sri Lanku. Volím klid mezi usměvavými Sinhálci a Tamily, v pestrém multikulturním světě buddhistických a hinduistických chrámů i muslimských mešit. Obdivuji malé děti ve stále sněhobílých školních uniformách, usměvavé chlapíky v sarongu, krásné ženy v barevném sexy sárí nebo v nikábech, ze kterých koukají jen dokonale namalované oči. Zvykám si na zájem, všudypřítomné úsměvy a oslovení „madam“. To poslední se mi moc nedaří, přetrvává tendence rozhlížet se, ke komu dotyčný mluví. Zřejmě absence koloniální výchovy. Zvykám si na focení, protože tak, jako já fotím místní obyvatele, tak si i oni fotí nás – z naprosto stejného důvodu, jsme jiní. Skutečně?
Potkáváme klátící se puberťáky a zjevně otrávené puberťačky, holky v mašlích a rozjívené kluky, kteří prožívají kriket stejně jako naši synci fotbal či hokej. Jeden z nich, syn naší „paní domácí“, potřebuje podepsat domácí úkol. Takový malý, ale místníma kudrlinkama píše úhledněji, než já latinkou. Máma ho láskyplně plácne, nechá si přinést učebnici a nakonec sedí nad úlohou oba. Jako u nás doma. Náš průvodce Asiri tvrdí, že místním rodinám většinou šéfují mámy. Rozhodují o podstatných věcech. Práce, škola, domácnost – všední život je tomu našemu vůbec hodně podobný. Na venkově nějaké to hospodářské zvíře (no ubývá jich), ve městě domácí mazlíčci, většinou kočky nebo králíci…
Co je tu jinak? Obrovská úcta k životu. Třeba psi jsou tu volní, svobodní. Přes den spí na silnici a večer se šarmem v očích čekají, co si odtrhneme od úst. Dobře ví, na koho se obrátit. Na rozdíl od toulavých psů na Balkáně jim nic nehrozí. Buddhistická úcta k životu, ke každé cítící bytosti, se vztahuje i na ně. Místní lidé ji ctí bez ohledu na vyznání. Asiri přiznává, že je to trochu problém, což vidí každý, kdo někdy kličkoval v místních serpentinách mezi spícími psy línými odsunout se víc ke krajnici. Je to problém, trochu, co už. Za celou dobu jsme ale nezaznamenali jediné přejeté či zraněné zvíře. Při zdejším chaotickém dopravním ruchu obdivuhodné.
Nemůže mi ujít daleko větší bída a kontrasty mezi chudými a bohatými lidmi. Bez ohledu na to jsou všichni usměvaví, pohodoví, komunikativní. Přistupují k nám s velkou tolerancí. Nevadí, že jíme jiná jídla, máme jinou víru (či nevíru), neznáme řeč, jsme odtažitější a chodíme zcela jinak oblékaní. Odlišnost komentují několika stále se opakujícími otázkami „Where are you from?“ „What’s your name?“ „How long are you staying?“ „Do you like it here?“. Pouze při návštěvě svatých míst slušně prosí o respekt: „Prosím, zahalte si ramena, kolena, sundejte pokrývku hlavy a boty“. Vede to k úvahám, kdo je tu vlastně chudý a kdo bohatý? Tihle lidé jsou schopni radovat se ze života, z úspěchů druhých, třeba i z toho, že se cizí ženské z Evropy podařilo vylézt na Adam’s Peak. Úcta k životu, zájem o druhé, o sebe navzájem. Co chtít víc?
Idylka, pohoda, bezproblémový svět. Na první pohled. Samozřejmě je tu i druhá strana mince. Stačí se blíže seznámit se zdejší politickou a ekonomickou situací. Stačí vidět, v čem tu lidé žijí, jak pracují, zaznamenat lékařskou ordinaci v něčem, co na první pohled připomíná garáž. Stačí si uvědomit, že jsem s barvou své pleti, vlasů a očí ve značné výhodě oproti domácím, že je ke mně přistupováno jinak. Život tu není tak úžasný, jak se jeví přes můj turistický filtr. Přesto se mi odsud nechce a přemýšlím, zda a jak zde zapustit kořeny.
Je to okouzlení Sri Lankou nebo spíš nechuť vrátit se domů? Možná by to bylo stejné, ať už bych se aktuálně nacházela kdekoliv jinde ve světě.
Mám vůbec právo usadit se v jiné zemi? A pokud se já mohu usadit na Sri Lance a žít si tu svobodně podle sebe, může totéž udělat kdokoliv jiný a usadit se naopak v mé zemi? Neměla bych se spíš pokusit pozitivně ovlivnit dění, kulturu a život doma? A je to vůbec možné?
Neumím si odpovědět. Mnoho otázek, málo odpovědí.
PS: Poslední úsek cesty – dálnice D1, nejmenovaná benzínka, výborné kafe a český koláč. Při cestě na toalety s úsměvem zdravím cizí paní. Ze zvyku. Zmateně se rozhlíží a raději mizí…
