Slon stál v místnosti, jež temná byla celá, skupina Indů jej tam předváděla…
Jeden sloní chobot nahmatal a v kvapu prohlásil: Slon je jak roura od okapu.
Ruka druhého na ucho narazila. Slon je jako vějíř, jeho slova byla.
Další dohmatal se nohy, sáhl hloub, pak řekl, že slon je určitě jak sloup.
Jiný přejel dlaní po slonově hřbetu a tvrdil: Ten slon je jak ta lavice tu…
Masnaví, Džaláluddín Rúmí [1]
Jsme na tom úplně stejně, jako ti Indové. Podle malé části, kterou jsme s to nahmatat, odhadujeme, jak vypadá celý slon. Málokdo z nás má možnost nebo schopnost posvítit si na celé to obrovské stvoření. A co je horší, mnozí z nás ho ani nechtějí vidět. Stačí přece prvotní vjem – něco si sami osaháme, spatříme, uslyšíme, nebo dokonce jen přečteme o zkušenosti někoho dalšího, pak to vyhodnotíme, učiníme závěr a potvrdíme názor – ten svůj. A na ten si nedáme sáhnout. Co na tom, že může být zkreslený vlastním očekáváním, koncepty a představami o tom, jak mají věci vypadat, jak se mají dít. Budeme se do krve hádat, jestli je slon spíš sloup, nebo spíš vějíř, zda funí, nebo troubí.
Jo, tohle děláme. Jen málokdo z nás si vůbec připustí nějaké pochyby a dohledává další informace. Jen málokdo opustí svou bublinu, aby se podíval, jak vypadá slon z jiného úhlu. A co víc – jen málokdo z těch, co si pochyby připustí a jdou si posvítit na celého slona, se udrží, aby se nevysmál těm pomýleným, co stále ještě soudí podle chobotu, či ucha. „Ti blbci si pořád ještě myslí, že slon vypadá jako roura, sloup nebo vějíř,“ sdělují s úsměškem svým chytřejším souputníkům, aniž by jim došlo, že tím pouze prohlubují zbytečné žabomyší hádky.
A pak tu je ještě hrstka těch, kteří by rádi ostatním posvítili a ukázali celého slona… Ti často dopadnou, jako ten člověk z Platónova podobenství, který poznal svět mimo jeskyni, a který se vrátil do temnoty mezi své spoluvězně, aby jim o něm vyprávěl. Nesetkal se s pochopením – naopak [2].
Na první pohled patová situace. Ale ne neobvyklá. Lidé se dohadují o všem možném zřejmě po celou dobu své existence. Jde však o způsob, jakým to dělají. Pokud jsme předem nastaveni tak, že ten druhý je v podstatě idiot spoutaný vlastní dojmologií, hoaxy a pochybnými weby, k ničemu konstruktivnímu se nedobereme. Podobně totiž on smýšlí o nás. Dobrá, překonáme se a pokusíme se diskutovat s respektem a úctou k oponentovi, nabídneme mu třeba, že ho vezmeme do stanu se slonem a rozsvítíme, aby se sám přesvědčil… A nejspíš narazíme na bariéru typu: „Nechci s vámi diskutovat. Mohl byste mě přesvědčit, a pak bych musel být na vaší straně,“ (Julian Tuwim). A teď co?
Je tu nějaká věc, dění, situace a existují na ni různé názory. To je v pořádku. Proč nepřijmout, že druhá strana má odlišný názor nebo postoj? To přece neznamená, že s ním musíme souhlasit. Stejně tak oponent nemusí souhlasit s tím naším. Není nutné za každou cenu přesvědčovat ostatní o své pravdě. Dialog je nepřetržitý otevřený tok, nikoliv stav. Stačí se navzájem vyslechnout a vzít na vědomí, že v určité věci nejsme zajedno.
Ale důležité je pochopit, proč má ten druhý odlišný názor. Pochopení neznamená souhlas, ale umožní nám respektovat odlišný postoj. Můžeme pochopit, že náš oponent vychází z jiné životní zkušenosti a z jiných informací, než my. Možná je natolik zaneprázdněn, že mu nezbývá čas dohledávat relevantnost informací, natož je nějak kriticky posoudit. Možná je z jejich množství a rozporuplnosti natolik unaven, že už raději vezme zavděk nějakou jednoduchou „pravdou“, byť postrádá jakoukoliv logiku. A možná mu už ani nezbývají síly jít si s vámi posvítit na toho slona.
V klidu se navzájem vyslechnout, pochopit se, a ponechat si prostor pro odlišný názor. To stačí.
Čím větší respekt k názoru, víře i k pravdě těch druhých, tím větší šance pro demokracii. Rozhádaná společnost bez špetky úcty k druhým lidem spěje akorát k vládě silné ruky. Komu se to hodí, víme.