„Vytvoření funkční umělé inteligence může být největší událostí v dějinách naší civilizace. Nebo nejhorší. Jednoduše nevíme.“
Stephen Hawking, listopad 2017, konference Portugalsko
Haló! Je tu někdo?
„Dobrý den, pane doktore, jak se cítíte?“
Popravdě, nevím. Moc se tu necítím. Co se stalo? Mám dojem… Byl jsem nemocen. Nemohl jsem dýchat.
„Ano, byl jste nemocen a nebylo vám pomoci, pane doktore.“
Zdá se, že nakonec ano. Zřejmě jsem měl štěstí. Doufal jsem v sílu medicíny.
„Ale pane doktore…“
Promiňte, vnímám vaše znepokojení. A uvědomuji si, že nejspíš není všechno v pořádku. Nevidím ani vás, ani tento pokoj. I zvuk vašeho hlasu mi zní nějak zvláštně. Jako z rozbitého reproduktoru. Necítím své tělo. Vlastně necítím nic, ani nemocniční pach. Alespoň ten bych cítit měl. Snad bych vás měl nejprve vyslechnout.
„To, co se právě děje, pane doktore, je nové a překvapivé jak pro vás, tak i pro nás. Jste první člověk, který procitl do této… Jak to říct? Do této podoby.“
Myslím, že vám příliš nerozumím.
„Výhrou je, že nás slyšíte a komunikujete s námi. Kolega se ještě pokouší upravit program, abyste mohl zaznamenat obraz…“
Co tím myslíte? Chcete mi říct, že jsem skutečně slepý?
„Ne. Vlastně ano. Dočasně nevidomý. Během dne to spravíme, kolega na tom pracuje.“
Spravíte?
„Spravíme. Na tuhle chvíli jsme se tak dlouho připravovali, a teď… Došla mi slova. Zkrátka, vy nejste… Respektive jste, je tu vaše vědomí. Reálně jste téměř sto let po smrti.“
Co na to říct? Tohle není pěkná věc, milá dámo. Mám dojem, že si tu ze mě dělá šoufky někdo, kdo mi ani nebyl představen.
„Promiňte, pane doktore. Moc se omlouvám. Jsem Mia. Členka týmu, který se snaží pomocí vaší DNA a dalších atributů vzkřísit vaše vědomí. Podala bych vám ruku, ale…“
Pomocí čeho?
„Pomocí DNA. Vydržte, vložím do programu příslušnou informaci.“
Jestli tomu správně rozumím, jsem mrtvý. A vy jste stvořili robota a vložili mu do mozku mé geny, texty a vzpomínky? To by vysvětlovalo, proč nejsem schopen vnímat prostor, necítím a nevidím.
„Dalo by se to tak říct, pane doktore. Jen s tím robotem je to jinak. Umělá inteligence nepotřebuje mít lidské rysy. Od antropomorfismu jsme ustoupili už před lety. Není nezbytný.“
Takže jste ze mne zanechali jen myšlenku…
„Nebo bychom tomu mohli říkat vědomí.“
Dobrá, a co od toho ‚vědomí‘ očekáváte?
„Chybí nám lidé, jako jste byl vy, pane doktore. Lidé laskaví a přemýšliví. Lidé, kteří jsou schopni pojmenovat věci.“
Jako jsem byl já. Byl? Byl. Proč vám chybí?
„Na to není jednoduchá odpověď. Možná by bylo nejlepší začít u historie. Zajímá vás, co se stalo po vaší smrti?“
Kdo by nebyl zvědav?
„Vydržte, vložím vám do programu adresy k příslušným datům.“
Tak přece byla válka. Nezabránili jí. Nešlo to. Vančura, Jesenská, náš Peča a tisíce dalších. Fašismus, nacismus, komunismus. Na tuto hrozbu jsme tolikrát upozorňovali. Nedali si říct. Cožpak jsem Olze neříkal, že má brát ohledy na své nemocné srdce? Také zbytečně. Falešné naděje a pády. A ta neuvěřitená důvěra ve fachidioty. I před nimi jsme s Peroutkou a mnoha dalšími varovali. Četl nás vůbec někdo?
„Byla to smutná doba.“
Zdá se, že ani teď není zrovna veselo. Víte, vždycky jsem věřil, že člověk není ani zlý ani hloupý. Že si musíme důvěřovat.
„Ale pak jste tomu věřit přestal.“
Myslím, že ke konci jsem důvěru v lidi ztratil. A byla to chyba. Říkáte, že vám tu dnes chybí vlídnost a laskavost?
„Ano.“
Proto jste si stvořili umělého Čapka?
„Nechtěli jsme stvořit umělého Čapka. Chtěli jsme přímo vás. Vy jste vždycky dokázal pojmenovat stav věcí, ukázat směr a cestu. Jak dál. My tápeme. Moc nám chybíte, pane doktore.“
Chcete od umělé inteligence něco víc než umělost. Možná jste mi dali vzpomínky. Možná jste mi dali schopnost myslet jako Čapek, rozhodovat jako Čapek, jednat jako Čapek. Ale zapomněli jste na to nejdůležitější. Na city. Chcete vlídnost a laskavost od tvora, kterému jste upřeli emoce? Kdybych mohl, cítil bych teď hluboký smutek nad svými blízkými a jejich osudem. Plakal bych. A bylo by to tak v pořádku. A hněval bych se. I to by bylo v pořádku. Ale ponechali jste mi jen chladné věcné vědomí, racionalitu bez špetky lítosti a soucitu. Jenže tohle jsem nebyl já.
„Ale trochu jste to vy. Mluvíte, jako byste to byl vy…“
Chtěli jste radu. Dám vám ji. Vlídnost, laskavost a ohleduplnost hledejte sami v sobě. A mne zničte. Zničte celé tohle moje nešťastné vědomí nebo co jste to s kolegy stvořili. A už nikdy něco takového nedělejte. Přinejmenším do chvíle, než mi dokážete stisknout ruku na přivítanou. Oplakat se mnou mé blízké. A nechat mne procítit vůni rozkvetlé zahrady. Pak bych vám mohl být něco platný.