„A jak se vlastně máte … tam … v tom Tibetu?“
„No … nemůžem si stěžovat …“
Tak jsme si minulý týden odžili šarádu s čínskou delegací. Pán, co aktuálně sídlí na Pražském hradě, předvedl názornou ukázku mistrovského análního alpinismu a společně se svými blízkými spolupracovníky, pražským magistrátem a Policií ČR nám všem ukázal, jak si představuje tu deklarovanou stabilizaci české společnosti dle čínského vzoru. Není potřeba opakovat, co a proč se dělo, neexistuje snad médium, které by o věci nepodalo alespoň zevrubnou informaci.
Popravdě mě překvapily dotazy, proč zrovna tibetská vlajka, proč ne ujgurská, tchaj-wanská nebo jakákoliv jiná? Překvapily mě proto, že už dávno chápu tibetskou vlajku jako symbol, jednoduchou zkratku, která upozorňuje na bezpráví a zločiny proti lidskosti v rámci celé Číny, nejen v Tibetu. Si Ťin-pchingovi tak mohl stačit jediný letmý pohled, aby zjistil, že ne všichni souhlasí s názory, které jsou mu oficiálně předkládány.
Sama za sebe jsem užití tibetské vlajky chápala především jako protest proti slovům Miloše Zemana o stabilizaci naší země dle čínského vzoru, o odchodu z „područí EU a NATO“ atp. Jestliže i „sami Číňané kritizují neutěšený stav ve věci lidských práv ve své zemi, volají po vládě zákona, což v praxi znamená omezení moci komunistické strany…“ [1], pak je s podivem, že z úst člověka, který zastává funkci prezidenta demokratické země, tato slova vůbec někdy zazněla.
Nešlo tedy o protest proti obchodu s Čínou, protože ten probíhá už dávno nezávisle na politických opičkách našich představitelů. Nešlo ani o nezávislost Tibetu, přestože by si to mnozí Tibeťané přáli. Pokud v této věci o něco skutečně jde, pak je to naplnění pětibodového mírového plánu pro Tibet, který předložil JS Dalajlama už v září roku 1987 Výboru pro lidská práva amerického kongresu ve Washingtonu [2]. Nežádal samostatnost, ale pouze:
„Za prvé přeměnu celého Tibetu v mírovou zónu.
Za druhé zastavení násilného přemísťování čínského obyvatelstva, které ohrožuje samu existenci Tibeťanů jako národa.
Za třetí respektování základních lidských práv a demokratických práv Tibeťanů.
Za čtvrté obnovení a ochranu životního prostředí Tibetu a zastavení využívaní Tibetu ze strany Číny k výrobě jaderných zbraní a jako skládky jaderného odpadu.
Za páté zahájení seriózních jednání o budoucím statusu Tibetu a o vztazích mezi tibetským a čínským lidem.“
Plán byl Čínou zamítnut, stejně jako štrasburský návrh, který JS Dalajlama přednesl o rok později v červnu v projevu na zasedání Evropského parlamentu [3]. Ten požadoval spojení tří tibetských provincií do jednoho autonomního útvaru, který by zůstal součástí Číny. Svou vstřícností vůči Číně zklamal mnoho lidí.
JS Dalajlama nechtěl válčit. Chtěl se dohodnout. Čína jakékoliv dohody odmítá. V reakci na její politiku tu dnes máme zhruba sto padesát živých pochodní z řad Tibeťanů (vzpomeňme také na ně, až budeme zase někdy se slzou v oku obdivovat čin Jana Palacha nebo Jana Zajíce).
Proč není dohoda s Čínou možná? Zřejmě proto, že by si začaly klást podobné požadavky i další provincie.
Vždycky, když mám pocit, že je něco marný, marný, marný… objeví se signál, že tomu tak není. Mohu stokrát denně po lopatě vysvětlovat, proč jsme tu těch pár dní blbli s tibetskými vlajkami, ale někteří spoluobčané to stejně nepochopí.
S tím nic nenadělám.
Na druhém konci světa však někdo získal pocit, že v tom není sám.
A za to, řekla bych, to stálo.
