„Jako vlna neexistuje sama o sobě, ale pokaždé je součástí pohybu oceánu, tak ani my nemůžeme procházet životem sami, ale vždycky máme účast na zkušenosti života, který působí všude.“ Albert Schweitzer
2012 – O hurikánu Sandy na Haiti a o potřebě pomoci
Marta: „Jsi naivní. Ke zbědovanému Haiťanovi se z těch peněz nedostane nic. Akorát se napakuje mobilní operátor a neziskovky.“
„ADRA deklaruje, že 27,- Kč z třicetikorunové DMSky jde přímo na pomoc Haiti. Zbytek pokryje administrativní náklady a služby operátora.“
Marta: „No dobře, ale co se Haiťanů týče, musí si nejprve udělat pořádek v politice a ekonomice.“
„Moment, teď je v rozmezí tří měsíců zasáhla dvakrát po sobě obrovská přírodní katastrofa a oni by podle tebe měli měnit státní zřízení? Teď? Ti lidi jsou totálně zdecimovaní, co se podařilo napravit po hurikánu Isaak, to srovnal se zemí hurikán Sandy, přišli o druhou úrodu, hrozí jim hladomor…“
Marta: „Jenže ta země je neustále závislá na pomoci…“
„Ok, rozlišujme nutnost první pomoci při živelných pohromách a potřebu následné pomoci, o jejíž efektivitě můžeme debatovat. Souhlasím s tebou, že následná pomoc není vždy účelná. V tuto chvíli je třeba poskytnout první pomoc…“
Marta: „Hurikány jsou tam rok co rok. Prostě se s tím lidi musí naučit žít tak, jako my s povodněmi. Počítat s tím a zabezpečit se…“
„Proti hurikánům? Jak?“
Marta: „Tak ať se odstěhují, když to tam není bezpečné!“
„Kam?“
Marta: „Kamkoliv do bezpečí. Je hloupost zůstávat na takovém místě…“
2015 – O uprchlické krizi a potřebě pomoci
František: „Co tu vůbec chtěj’?“
„Utíkají před válkou, diktaturami, hladomorem…“
František: „Maj‘ zůstat v první bezpečný zemi.“
„Tam už je plno… Ty země nemají potenciál zvládnout tolik lidí. V táborech chybí voda, často nejsou zabezpečeny hygienické podmínky, zdravotnická péče, dětem přístup ke vzdělání… navíc přestávají být bezpečné…“
František: „U nás to s nimi taky přestane být bezpečný.“
„Proč?“
František: „Protože islám, jiná kultura, jiné hodnoty… Budou tu krást, vraždit, znásilňovat…“
„Cože?“
František: „Jsou mezi nimi pěkní hajzlíci. Přečti si…“
„Uplatňuješ princip kolektivní viny?“
František: „Ne, jen řikám, že jsou mezi nimi nebezpečný hovada.“
„Mezi námi nejsou?“
František: „Co to s tím má společnýho?“
„Že je už teď každý rok okradeno, zavražděno či znásilněno tisíce Čechů a Češek [1]. To není důvod ke zvýšené opatrnosti?“
František: „Ale to s tím nemá…“
„Ale má. Vyhrožuješ, že někteří z uprchlíků budou chtít krást, vraždit a znásilňovat, ale to se tu přece už dávno děje. Zdá se, že dokud se okrádáme, vraždíme a znásilňujeme mezi sebou, tak tě to nijak zvlášť nevzrušuje…“
František: „Já je tu prostě nechcu… Maj‘ bojovat o svou zem a místo toho jedou dělat bordel sem…“
2016 – Nad videem z Homsu [2]
Mariya: „Homs, mé rodné město. Domov. Vyrostla jsem tam, prožila první sny a první lásky. A vidíš. Zbyly jen trosky…“
„Jak dlouho jsi tam nebyla?“
Mariya: „Dlouho. Ještě, než se narodily děti. Pak už jsme tam nemohli jet. Homs byl zničen hned na počátku revoluce.“
„Jak se to stalo?“
Mariya: „Vlastně se stala taková hloupost v Dará. Děti tam popsaly nějakou zeď hesly proti Assadovi. Byly zatčeny a mučeny. Rozumíš? Dvanáctileté, třináctileté děti! To přece jejich rodiče nemohli dopustit. Přišli si pro ně na policii, ale dozvěděli se, že je už nikdy neuvidí. Proto začali demonstrovat. Za svoje děti. Nikdo přece nesmí ubližovat dětem!“
„Věděli jste, co všechno ty demonstrace způsobí?“
Mariya: „Vědělo se, že Assadův režim je nemilosrdný k odpůrcům. Ale nikdo netušil čeho všeho je schopen! K demonstrantům z Dará se přidali další z Hamá, Homsu a Aleppa. Nastal teror. Tehdy lidé ještě bojovali. Holýma rukama. Ale co člověk zmůže proti letadlům, dělům a tankům?“
„Nedovedu si ani představit, jak by mi bylo, kdybych uviděla v podobném stavu třeba Brno…“
Mariya: „Stále to tam poznávám. Vidíš? Tady byla škola, nemocnice, park. Tady v těch místech jsem si kdysi hrála…“
Foto: Bassem