„Velký problém západního světa není v nedostatku hodnot, ale v tom, že vše je převedeno na hodnotu.“ Martin Heidegger
Před dvěma lety stanovili naši experti hodnotu života zdravého člověka na deset milionů korun [1]. Tato částka připadala dostatečná jen patnácti procentům lidí, kteří k tématu hlasovali. Osobně si nedovedu představit, co by mi dokázalo nahradit jakéhokoliv blízkého člověka, ať už by to byla peněžní částka či jakákoliv jiná hodnota. Neplatí tu „oko za oko“ ani „život za život“. Někdo možná je schopen „prodat svou vlastní babičku“, ale já se zatím s nikým takovým nesetkala. Nejspíš bych takovou osobu považovala za patologického jedince.
Přitom finanční hodnotu nepřipisujeme jen životu samotnému. Přepočítáváme, kolik stojí naše zdraví, části našeho těla, naše smysly, náš čas… Někteří z nás mají dokonce na korunu přesně spočítanou cenu určitého období svého života. Necháváme si platit za tu část, kterou neprožíváme podle svých představ, a kterou se snažíme jen „tak nějak přežít“ – dobu strávenou v práci, nebo odžitou s nějakou újmou či omezením. Naopak čas, kdy „skutečně žijeme“, resp. kdy si „život užíváme“, převádíme často na částku, kterou jsme sami ochotni zaplatit.
Je snad tohle cena našeho života?
Myslím, že život je neocenitelný a nenahraditelný, nelze vyjádřit nějakou hodnotou. A také myslím, že je třeba využít maximum našich možností a schopností pro jeho zachování. Možnosti a schopnosti má každý jedinec i společnost jiné, dokonce se různí v čase. Ani u nich tedy nelze jednoznačně stanovit jejich hodnotu. Dá se říct, že někdy stačí málo, třeba se vzdát nějaké libůstky, kterou omezujeme životy druhých. Jindy je nutné zaplatit velkou cenu – svými penězi, svým časem, svým životem. A občas je potřeba, aby se jedince zastala celá společnost.
V minulých dnech naši lékaři dokázali porodit chlapečka, jehož máma byla několik měsíců v kómatu. Dokonce samotná maminka má šanci na přežití a snad i uzdravení [2]. To je skvělé! Dokážeme zachránit nenarozený život a stojí to za to. Na tom se většina z nás shodne. Také vyšlo najevo, že každý jeden z nás přispěl necelými patnácti korunami na záchranu dalších dvou lidských životů, dvou žen v ohrožení života. Zaplaťpámbu jsou živé, snad i zdravé, a hlavně doma. Mohou se svým životem naložit podle svých představ. To je též skvělé. Podle mého názoru i tohle stálo za to. Ale v tomto případě už se mnou určitá část lidí nesouhlasí. Vynásobí patnáct korun počtem obyvatel a rázem jim připadá cena příliš vysoká, neúměrná. Jenže – jakou má vlastně život těch žen cenu? A jakou cenu mají dva roky života stráveného v podmínkách, které si zřejmě jen málokdo z nás dovede představit? Pro mne nevyčíslitelnou. Možná obě zaplatily daleko víc, než my všichni dohromady.
Ale…
Chápu lidi, kteří se mnou nesouhlasí.
Chápu pocity, že jejich život nejspíš nemá takovou hodnotu, jako životy těch žen nebo toho dítěte.
Chápu, že si někteří z nich zřejmě vůbec nedovedou představit, proč by měl mít právě jejich život nějakou cenu pro ostatní.
Chápu obavy, že až oni sami budou jednou ve štychu, tak se jim podobné pomoci nedostane, protože ani teď jim nikdo život neulehčí.
Je těžké žít s představou, že zrovna náš život nemá takovou hodnotu, jako jiné. Že nemá hodnotu ani těch sedmi osmi korun, kterými bychom se my ostatní složili na jeho záchranu. Že nám chybí konexe, zázemí, i ten blbý správně emotivně laděný příběh, který by pomohl. A že právě proto skončíme spíš jako ty dvě neznámé irácké ženy, co umrzly na turecko-bulharských hranicích, když je bulharské úřady odmítly přijmout [3], nebo jako anonymní lidé přežívající bez jakéhokoliv zastání ve válečných konfliktech či diktaturách, nebo jako pracující „od nevidím do nevidím“ ve fabrikách na levné zboží kdekoliv na světě, nebo jako bezdomovci uprostřed Evropy…
Naději a inspiraci poskytuje malá část lidí, pro kterou je každý život stejnou hodnotou. Třeba takový Bahattin Çiftçi, kardiochirurg, který zdarma operoval už tři stovky syrských uprchlíků se slovy: „Toto je mou povinností vůči lidstvu. Lidskost neumírá, všichni jsme syny Adama a Evy, není rozdílu mezi jedním nebo druhým, nakonec jsme přece všichni lidské bytosti“ [4]. Nebo lidé z Člověka v tísni [5], Lékařů bez hranic [6] a dalších neziskovek, kteří často nasazují vlastní životy proto, aby zachránili ty druhé. Vladimír Krčméry a vůbec celý tým slovenských lékařů, kteří ve svém volném čase jezdili pomáhat na maďarsko-rakouské hranice a maďarský evangelický biskup, který tamtéž pomáhal s mytím toalet [7]. A rozhodně nemohu zapomenout na lidi z mého milovaného Czech Teamu [8], za kterým je pořádný kus práce – skupina skvělých lidí, na kterou můžeme být hrdí.
Je dobré vědět, že na světě jsou lidé, pro které je můj „cizí“ život tou samou hodnotou, jako ten jejich.
Jen to zatím neumím zprostředkovat těm, kteří si dost možná neváží ani toho svého.