„Soucítění není běžný soucit ani pomoc slabým ze strany silných:
je to vztah rovnocenných bytostí, vztah vzájemné podpory.“
Pema Chödrön [1]
„No dobře, když mluvíš o soucitu, co tím máš na mysli?“
„Nevím, jak to vysvětlit. Je to vlastně pocit. Pocit bolesti.“
„Jak to myslíš?“
„Potkáš třeba člověka, kterému umřel někdo blízký. A ty nevíš, jak v té situaci reagovat. Umíš si představit sebe na jeho místě a víš, že nic z toho, co řekneš nebo uděláš, nepomůže. Slova tě zrazují. Cítíš bezvýchodnost, smutek, bolest. To považuji za soucit.“
„Hm, asi proto se podobným situacím vyhýbám.“
„To chápu. Nikdo si nechce dobrovolně působit bolest.“
„No, jasně. Raději děláme, že nevidíme, neslyšíme, necítíme… Bezdomovce uklidíme za město, hendikepované do ústavů. Smutným přátelům se vyhýbáme, abychom nemuseli poslouchat dlouhé litanie o jejich problémech…“
„Nejen to. Média nás nutí vidět a slyšet. Dennodenně nám předkládají ty nejhorší bolesti světa. Je jich tolik, že už je raději odmítáme jako nepravdu. Nebo je rovnou zaháníme s tím, že si za ně oběti mohou samy. Nechceme soucítit. Nechceme cítit tu bolest.“
„Myslím, že to tak úplně není. Pokud soucit vede k účelné pomoci, tak má nějaký smysl a nemusí být nutně spojen s bolestí, ale s nadějí. Jenže…“
„…jenže to většinou není tak jednoduché. Nedá se pomoci všem, že?“
„No, nedá, ale taky nemůžeme donekonečna zavírat oči. Má to vůbec řešení?“
„Má. Smířit se s tím. Jsou tu lidé, kteří trpí, ale kterým nemůžeme pomoci, protože to není v našich silách. Ale můžeme v tom být s nimi. Procítit to s nimi.“
„Tak to moment! Mám s těmi lidmi soucítit, procítit jejich bolest, ale nehnout pro ně prstem, protože to není v mých silách? To je přece hloupost!“
„Proč?“
„Protože… protože to je obrovská bezmoc! Přihlížet utrpení druhých a nezasáhnout. To přece nejde! Vždycky se dá něco udělat!“
„Vážně vždycky?“
„Máš pravdu, vždycky ne. Jenže bezmoc je šílená bolest, kterou odmítám prožívat. Je mi strašně moc líto lidí, kteří trpí. A pokud si tu lítost připustím, mám potřebu jim pomoci, něco udělat, nějak zasáhnout, někde zakročit…“
„Můžeš podepsat pár peticí na internetu nebo třeba napsat poslancům, senátorům, ministrům…“
„A čeho tím dosáhnu!?“
„Zpravidla ničeho. Ale zbavíš se těch zpropadených pocitů bolesti a bezmoci. A navíc pocítíš uspokojení z toho, že přece jen něco děláš.“
„Nebo taky ne… Aha, tohle je ten pocit, kvůli kterému pošleš pár stovek nějaké neziskovce, zvoníš pro Aleppo nebo si vezmeš dovolenou a odjedeš na Balkán do deště a bláta pomáhat uprchlíkům…“
„Asi ano. A je to tak podle mého soudu v pořádku. Pokud to tedy nezačne být sebezničující.“
„To zas myslíš jak?“
„Nemůžeš pomáhat víc, než je v tvých silách, schopnostech a možnostech. Bez určitého odstupu nebo nadhledu snadno nabudeš dojmu, že to, co děláš, nestačí. Že musíš máknout víc a víc… a pořád je to málo a pořád tě to žene dál… Lehce se může stát, že zapomeneš ponechat prostor ostatním včetně těch, kterým pomáháš. A to pak místo pomoci spíše uškodíš – sobě i svému okolí.“
„Jak to řešíš?“
„Většinou se dopředu snažím rozpoznat hranici mezi bezcitností a přehnanou lítostí. Snažím se neutéct před bolestí a bezmocností, ale procítit je, pochopit a přijmout jejich existenci. A zároveň myslím, že není správné přepínat vlastní síly a ničit sebe sama na kterékoliv úrovni života…“
„Takže volíš bezmoc?“
„Odmítnu-li soucítit s druhými lidmi, obrním se vůči jejich starostem a potřebám. Jenže to potom začnu postupně uhýbat všemu, co by mě mohlo nějak ohrožovat, co by mohlo být příčinou všech těch nepříjemných pocitů bolesti, smutku, bezmoci. Nakonec bych se zabarikádovala v sobě samé a odcizila se úplně všem. A to nechci.“
„Ok. A pokud se začneš bránit té bezmoci a začneš řešit utrpení druhých lidí tak, že zapomeneš na své vlastní potřeby a starosti, poškodíš tím nejen sebe, ale také své nejbližší, a v konečném důsledku i ty, kterým jsi chtěla pomoci. To nemá řešení.“
„Ale má. Mluvím o tom, že i pomoc má své hranice. Je třeba stále hledat zlatou střední cestu. Soucítění.
Soucit s druhými lidmi mě nenechá chladnou a bezcitnou vůči jejich utrpení a potřebám. Přinutí mě nějak zasáhnout, něco pro ně udělat.
Soucit se sebou samou mi pak ukazuje limit, za který nemohu zajít. Přiměje mě šetřit síly a zvolit smysluplný a účelný způsob. A v konečném výsledku mi umožní mít dobrý pocit z toho, že věci proběhly, jak nejlépe v danou chvíli proběhnout mohly.“
„Soucit může být zhruba definován jako stav mysli, který je nenásilný, neškodící a neagresivní. Je to duševní postoj založený na přání, aby se druzí zbavili utrpení, a je spojen se smyslem pro zodpovědnost a úctu k druhým.“ JS Dalajlama [2]