„Nebát se a nekrást. Právě jsem se vrátil z Hradu. Ježíšek zestaral.
Naše země nevzkvétá. Víte, co je to pussy?“
Kolektiv autorů.
Je to přibližně třináct měsíců.
Nevěřícně jsem sledovala, jak člověk, který nás měl reprezentovat na státní návštěvě, ze sebe udělal klauna s plyšákem v jedné cizí TV. Jak smetl ze stolu tisíce mučených a umučených politických vězňů. Jak chtěl podle svých hostitelů stabilizovat naši společnost. Jak použil v přímém přenosu slova, která bych snad nevypustila ani v soukromí. Jak bezostyšně šlape po mých hodnotách.
Někdy tehdy se na facebooku objevila výzva „Chci si s vámi promluvit, pane prezidente“. Jo, to jsem chtěla. Říct mu, co si o tom všem myslím…
Po té, co jsem se probrala z akutního záchvatu prchlivosti, zjistila jsem, že mám vytvořenou obdobnou událost pro Brno a v ní pár stovek přihlášených na demonstraci s červenou kartou. V záchvatu sebezáchovy jsem se celou tu věc snažila hodit na někoho zkušenějšího, ale nepodařilo se. Přiznala jsem sobě i ostatním, že nemám žádné zkušenosti s politickým aktivismem, že prostě nevím, jak na to a odkud začít. Nakopl mě Svatopluk Bartík, který mi napsal něco ve smyslu: „Co sis uvařila, to si i sněz“.
A tak jsem to pojala jako přípravu letního tábora. Napsala jsem si, co je cílem, jak ho dosáhnout a co všechno je pro to potřeba udělat. Obeslala jsem kde koho a objevila spoustu lidí ochotných pomoci. Vymýšleli jsme společně hesla, chystali transparenty, řešili organizaci, sršeli nápady. Dodnes nevím, kdo vymyslel motto „Slušnost není slabost“. Bylo geniální, vystihovalo to, s čím jsem do toho šla a autorovi za něj děkuji. Moje přítelkyně nakoupila červené papíry, po večerech je stříhala a tiskla na ně tohle i pár dalších hesel. Tak vzniklo zhruba 500 červených karet. K nim přibylo čtyřicet píšťalek – dar neznámého mecenáše. U.S.Embassy stále ještě neví, kolika lidem z Brna dluží honorář.
Cesta byla úžasná, obohacující, plná nadšení.
Cíl provázela únava, vystřízlivění, pocit bezmoci.
Večer 17.11.2014 jsem rovnala do krabice karty, které mi lidé vrátili se vzkazem pro prezidenta. Ač jsme apelovali na slušnost, protože jsme nechtěli být jako on, na mnoha kartách byly jen výmluvné čtyřúhelníkové pussinky. Vzpomněla jsem si na paní, která mi při předání své karty svěřila, kolik práce jí dalo napsat svůj vzkaz slušně. Chvíli jsem přemýšlela o cenzuře, ale pak jsem je zabalila všechny. Dopis adresátovi, jsem psala s vědomím, že mu zasílám krabici plnou zloby a frustrací. Bylo mi ho líto. A z dopisu to bylo znát. Lítost mě, tuším, přešla hned druhý den. Už nevím, co řekl, ale byla ta tam.
Červené karty spojily mnoho zajímavých lidí. Šárka Václavíková, jedna z těch, kteří mi pomáhali s organizací, založila v Brně Občanské diskuzní fórum. V Praze založil Martin Přikryl Podhradí. Shodli jsme se na tom, že nás nemůže spojovat jen odpor vůči něčemu či někomu, a že akce, které chceme pořádat, musí mít pozitivní náboj. Bylo jasné, že „červené karty“ už opakovat nehodláme.
Takže?
Jediné, co člověk může změnit, je budoucnost.
Je tedy potřeba se na ni zaměřit a začít přemýšlet, kdo je vlastně vhodným kandidátem pro Hrad?
Hodnoty vyznává většina z nás stejné – elementární slušnost, poctivost, lidskost, úctu a respekt k druhým, solidaritu. Jsme schopni najít člověka, který by tyto hodnoty ztělesňoval?
Koho si vážíme natolik, že si ho tam dovedeme představit?
Ale nabízí se i další otázky
Co vlastně prezident může ovlivnit?
Vědí to vůbec lidé?
Není tohle ještě zásadnější pro volbu prezidenta?
Tak vznikla myšlenka „Karty pro budoucího prezidenta“, kterou jsme v rámci Podhradí a Občanského diskuzního fóra uskutečnili letos. Rozhodli jsme se, že tentokrát necháme lidi, aby napsali na lístek či kartu svůj návrh na příštího prezidenta. Pokud nevěděli, mohli napsat, jaké vlastnosti by měl mít, jaké hodnoty by měl podle nich představovat. Současně s námi mohli natočit video se svým osobním vzkazem, o tom, čeho si na lidech váží. Nebyla to jednorázová akce, na které by dav skandoval, mával nebo pískal. Byla to spíše tichá, komorní událost, při které mohl každý jeden člověk vyjádřit sám za sebe svůj názor. Hodinu jsme ji prožívali u nové sochy Jošta Lucemburského, nejbizardnější jezdecké sochy v ČR, která mě baví čím dál tím víc.
Chodili za námi různí lidé, s blížící se patnáctou hodinou se začali objevovat i účastníci demonstrace KSČM. Bylo zajímavé vést s nimi debatu:
„A co vy to tu jako vyvádíte? To nám jako vybíráte prezidenta?“
„Ne, naopak. Pojďte nám napsat, koho byste chtěli vy…“
Někteří lidé si odfrkli a odešli, někteří si k tomu řekli svoje, pár se jich vrátilo se svým hlasem.
A někteří začali debatovat:
„A to vám tam jako můžu napsat, koho chcu?“
„Můžete.“
„Aj Zemana?“
„Aj Zemana. Prostě napište, koho si vážíte natolik, že si ho dovedete představit na Pražském hradě.“
Pán pomalu dopsal jméno Zeman a zarazil se:
„No moment, koho si vážím?“
„No jistě, koho si vážíte natolik, že byste si ho dovedl představit jako svého prezidenta.“
„Ale já si vážím té Drábové, ona je fyzik, víte? Odbornice!“
„To by byla zajímavá volba…“
„No, ale už tu mám teho Zemana, tak co teď s tem?“
Zbytek odpoledne jsme strávili s lidmi, kteří za námi přišli debatovat do kavárny. Sledovali jsme dění v Praze, diskutovali o něm i o tom, co to pro nás může znamenat. Hovor se točil kolem stávajícího prezidenta i jeho možných nástupců, kolem uprchlíků a menšin, kolem úrovně a způsobu vzdělávání, eutanázie, duchovna. Bylo to příjemně zvláštní odpoledne.
Zdroj: www.podhradi.org
Doma jsem se probírala kartami, na nichž byla tentokrát zajímavá jména a pozitivní vzkazy (těch negativních jenom minimum). Přestože přišlo daleko méně lidí, než v loňském roce, měla jsem z letošní verze karet daleko lepší pocit.
A mám ho dosud.
Karta pro příštího prezidenta – Brno: Video
Karta pro příštího prezidenta: Seznam kandidátů
Zenový Mistr Dógen říkal: “Přestože má všechno přirozenost Buddhy, líbí se nám květy a nestaráme se o plevel.”
Edit 6.2.2016: Z nějakého důvodu zmizely obrázky. Tož je vracím.