„Jedna stará pověst vypráví o dvou mniších, kteří se dostali do sporu kvůli nějaké pravdě. Nedokázali se shodnout a každý prosazoval svou. Nakonec se svou pří zašli k opatovi, aby je rozsoudil. Opat si vzal noc na rozmyšlenou a následujícího rána jim odpověděl: „Spravedlnost je pouze v pekle, v nebi vládne milosrdenství a země je pod vládou kříže.“ [1]
„Na každou svini se vaří voda,“ uklidňujeme se, je-li na nás, či na někom v našem okolí, páchána nespravedlnost, vůči které jsme bezmocní. Anebo, ač často atheisté, doufáme v boží mlýny. Voláme po pravdě, právu a spravedlnosti. Všímáme si, jak jsou různé zákony, vyhlášky a předpisy, které si naše společnost utvořila, překračovány, obcházeny, nedodržovány. Jak se „vrchnost“ vysmívá soudům, tu neplatí své dluhy, tu se odmítá byť jen omluvit. Už však nevidíme, že to samé děláme i my. V menším, protože nemáme tu moc, ale děláme. Kdo z nás může říci, že nikdy neobešel žádný předpis, zákon, pravidlo? Kdo z nás může skutečně hodit kamenem? Zdá se, že voda se občas vaří na každého z nás.
No dobře, můžeme oponovat, že ne každé pravidlo je rozumné, ne každé je pro nás přínosné. Zvlášť ta, ke kterým naše společnost zatím zřejmě nestihla dozrát, a která tak tvoříme na základě požadavku našich současných západních partnerů, aniž bychom sami tušili, proč. A tak se např. hlásíme k dokumentu, který nám všem zaručuje práva, o něž prý, jak v posledních dnech stále častěji čtu, mnoho z nás nestojí. Začlenění tohoto dokumentu do naší Ústavy vytvořilo před čtvrt stoletím dojem, že žijeme v civilizované prozápadní zemi. Dnes jsou však práva z něj plynoucí zpochybňována jak ze strany některých našich vrcholných představitelů, tak ze strany určité části občanů. Ano – mluvím o Listině základních práv a svobod.
Zdá se, že minimálně pro část našich spoluobčanů jsou západem implementované předpisy nefunkční, protože tu při jejich přijímání chyběla celospolečenská shoda. Stát se ani nesnažil vysvětlit, z jakého důvodu jsou nové předpisy nutné, co nám přináší, případně jakou mají vazbu k evropským hodnotám. Bylo to spíš naopak – výmluvy, že EU to tak chce, a to i v případě nepopulárních předpisů, které s Evropou neměly nic společného. To je zřejmě jeden z důvodů, proč je naše společnost dnes rozdělená, proč mají někteří lidé pocit, že se ze strany Bruselu jedná o nějaký diktát.
Pro tuto část našich spoluobčanů se např. lidská práva týkají výhradně menšin či imigrantů, jen ne jich samotných. Jenže i oni se cítí být ohroženi. I oni potřebují mít pocit, že najdou zastání, pokud se jim děje nějaká nespravedlnost. Ale nemají ho. Naopak mluví o tom, že je jimi opovrhováno, protože zklamali, protože se neumí přizpůsobit novému světu. Tohle vnímají jako křivdu ze strany inteligence, elit, „pražské kavárny“. Před pár lety jim stačilo připomenout, že když se mluví o lidských právech, mluví se o právech nás všech. Dnes už podobným slovům nevěří. Nevěří tomu, že žijí v právním státě, kde každý najde zastání, a kde stát není jen ta „buzerující“ složka, ale má vůči lidem nějaké povinnosti. Nebyli vychováni ke stylu života, ve kterém se každý stará sám o sebe, nevědí, jak řešit některé těžké životní situace, nevědí, kde hledat zastání. Celé to čtvrt století v tom plavou jak se dá. Jsou často ve stresu, psychicky na dně, doléhá na ně stáří, a s tím i větší bezmocnost.
Možná na ně příliš spěcháme a ono se to pak točí proti nám. Více trpělivosti a vysvětlování by nebylo na škodu. Vidím jediné východisko. Nabídnout pomocnou ruku – ne slova, ale činy. Je třeba přidat k tomu pekelnému důrazu na pravdu, právo a spravedlnost také trochu toho nebeského milosrdenství, odpuštění a lásky. Aby se tato část našich spoluobčanů na vlastní kůži přesvědčila, že ty tolik proklínané neziskovky a „lidskoprávníci“ jsou tu také pro ně. Pro nás všechny.
[1] Zdroj: Pastorace.cz