„Je tak těžké vidět věci takové, jaké jsou, když máme představu, jaké by měly být.“ Aleš Borecký [1]
Je velmi zvláštní číst si letos v létě Hayekovu Cestu do otroctví [2] a vnímat vedle toho dění v reálu. Hayek se v knize zabývá dvěma základními protiklady – svobodou a totalitou, a jako praktický příklad svých tvrzení si vybírá Německo v období mezi dvěma válkami. Na jeho vývoji ukazuje postupnou ztrátu svobod jednotlivců v zájmu společnosti a odkrývá princip vzniku totalitního státu. Ukazuje, že na počátku mohou stát zdánlivě neškodné strany či hnutí, u kterých by nikdo vývoj směrem k totalitě nepředpokládal, a které nabízí ‚jen‘ slušnou politiku, solidaritu, sociální smír. Jak důvěrně je nám to známé … A jak se i přes veškeré současné znalosti těchto principů necháváme znovu a znovu nachytat a strhnout.
Proč?
Zkusme se zamyslet nad tím, kolik informací hrnoucích se na nás z médií je opravdu validních, a kolik z nich je v rozporu se skutečností. Zamysleme se nad charakterem těchto zpráv a pojďme dál – kolik důsledně logických dedukcí je vystavěno na informacích postavených tak říkajíc ‚na vodě‘? Kolik z nás je vůbec schopno všimnout si té ‚vody‘? Mnoho ne. Čteme o fiktivních následcích údajných ‚skutečností‘ a děsíme se toho, co přece logicky musí nastat. Jsme-li zděšeni dostatečně, a pokud to neudělá někdo za nás, sami si své závěry podložíme historickými zkušenostmi nebo přírodními zákony. To už je chvíle, kdy nám jen těžko někdo vysvětlí, jak iracionální je sama podstata zprávy, na níž stavíme své logické konstrukce odtržené od skutečnosti a zkušenosti. Všechny ty konspirační teorie vedoucí k vzájemné nedůvěře, rozeštvávání občanů, vyhledávání nepřátel národa českého – to je přesně o tom. Tento mechanismus skvěle popsala Hannah Arendtová a nám všem je dnes umožněno sledovat ho v přímém přenosu, či dokonce být jeho součástí, ať už jako vykonavatel, nebo jako oběť.
Začíná to poukazováním na to nejhorší u jakékoliv malé, majoritě nepříliš známé, skupiny. Stačí jen přesvědčit pár lidí, že právě tato menšina je odpovědná za veškeré jejich problémy, představit ji jako jednolitou ohrožující masu, a dehumanizovat ji – např. pojmenováním švábi, buzíci, čmoudi apod. To už se nacházíme jen krok od všeobecného souhlasu s jejich likvidací. Popravdě – my už ten krok udělali a aktuálně se nacházíme v bodě, ve kterém část naší společnosti s likvidací určité skupiny lidských bytostí souhlasí. Stojíme na rozcestí. Co bude dál? Historii známe, poučíme se z ní?
Ale je tu ještě další mechanismus – ten, který popsal zmíněný Friedrich Hayek. Upozorňuje na past, do které se lidé dostávají v touze zvýšit své sociální jistoty a eliminovat svá ekonomická rizika. Jsou ochotni obětovat svou ekonomickou svobodu, aniž by si uvědomili, že se tím zbavují i svobod osobních a politických, protože tak koncentrují veškerou moc do rukou malé skupiny lidí. Také toho jsme dnes svědky. Dokonce jsme to už jednou zažili. Jenže – koho to zajímá? Možná je jednodušší zabývat se konstrukcemi vystavěnými na vodě…