Ale nebyl bych to já, kdybych do věcí nevrtal a nerýpal. Zamyšlení pěkné, ale zůstalo na půl cesty, řekl bych. Byl to záměr…?

Mimochodem, čistě soukromě a osobně by mne zajímalo, kdo je ten, komu se to hodí; já to totiž nevím, a rád bych to věděl. Je to tak trochu jako z Cimrmana, kterýho nemám rád: naznačíte? – když my nesmíme ani naznačovat. To už jsme fakt na tom tak bídně? Snad by paní Suchardové nezrušili blog, kdyby jmenovala.

A teď doopravdy.

Já myslím, že příčinu neochoty akceptovat existenci jiných či dokonce protichůdných názorů znám. Je známé rčení, že „kdo řekne A, má říct i B“. V těchto souvislostech názor je právě to A. Jenomže po A následuje i B, a v tomto případě B je jednání, které z onoho názoru vychází, a tady vzniká problém. – Abychom zbytečně nejitřili emoce, kterými i beztoho dnešek přetéká, vezměme si příklad z nepříliš dávné historie:

Svého času byl celkem populární názor, že vlastnictví výrobních prostředků má být společenské, a proti němu stál názor, že totéž má zůstat v soukromých rukou původních majitelů. – Ty názory byly protichůdné a argumentace pro jedny i druhé by byly jistě ozdobou akademických diskusí – kdyby se ovšem podle prvního z nich nezačalo rovnou jednat.

K tomu totiž, paní Suchardová, názory ve své kobečné instanci jsou: abychom podle nich upravovali své jednání. A všimněte si: ten, kdo si zjedná nejdříve obecný respekt ke svému názoru, dříve či později začne vyžadovat respekt i k jednání, které je oním názorem podloženo. – To je odpověď na Váš povzdech stran nesmiřitelných postojů mezi zastánci rozdílných názorů.