„Narození a umírání, život a smrt, úspěch a neúspěch, chudoba a bohatství, důstojnost a nedůstojnost, chvála a hana, hlad a žízeň, horko a zima se střídají v běhu událostí, jako to odpovídá cestám osudu. Nestojí proto za to, nechat si tím vším rušit vnitřní souzvuk.“
Čuang-c‘
V poslední době se množí výkřiky, co všechno nechceme – ať už v ČR nebo vůbec. Namátkou jsou to daně, islám, sociální dávky, imigranti, norský systém, různé menšiny, EU, dechovka, současný i minulý prezident, ministr financí a mnoho dalších rozporuplných entit. Dupeme jak malé děti a bez ohledu na okolnosti – nechceme. Nechceme! NECHCEME! Ve svém „nechtění“ se vzájemně utvrzujeme generalizací různých tvrzení, zpráv, faktů (jak skutečných, tak smyšlených) a odmítáme si připustit, že právě toto je původcem našeho stresu, špatných nálad a frustrací.
No dobře, ale co vlastně chceme? Je to pravý opak toho, co někdo jiný nechce? Nebo je to kompromis? A co když se ukáže, že většina z nás chce to samé, jen každý z nás volí jinou cestu k cíli?
Pokud si položíme otázku, co vlastně chceme, zpočátku začnou někteří z nás jmenovat různé hmotné i nehmotné požitky … po chvíli se zarazíme, smázneme z výčtu plavbu kolem světa, nejnovější model auta, úspěšnou kariéru či něco podobného, a nakonec se nejspíš shodneme na zdraví, lásce, štěstí, spokojenosti, svobodě, klidu a míru – na hodnotách, které máme na mysli, když si vzájemně přejeme všechno nejlepší. Nebo když recitujeme mantru „Óm mani padme húm“ [1].
K těmto základním hodnotám máme vůbec zvláštní přístup. Připadají nám tak samozřejmé, že je často ani nevnímáme, nevážíme si toho, co máme. Zaznamenáme je zpravidla až tehdy, když jsou nějak ohroženy. A pak – pak máme tendenci zničit je ze strachu úplně. Začneme kolem sebe stavět pevné bariéry a chránit „to své“ před těmi druhými – cizí neznámou existencí. Přitom zapomínáme na to, že jakákoliv existence (včetně té naší) na jiných existencích závisí – nejen na těch, které se nachází v našem bezprostředním okolí, ale i na těch, které se nachází na druhém konci světa. A ony závisí na nás. Vzpomeňme – Edward Lorenz svého času mluvil o pouhém mávnutí motýlích křídel…
S eliminací rizik, která by nás mohla o hodnoty připravit, berou tyto hodnoty za své – pocity štěstí a spokojenosti střídají permanentní obavy, ochranné prvky v podobě různých předpisů a mantinelů omezují naše svobody, stres a frustrace z toho všeho plynoucí ničí naše zdraví, klid i mír. A láska? I tu je schopen strach v podobě žárlivosti zničit. Dosah našich „ochranných opatření“ omezuje nejen nás, ale i všechny ostatní – a ti pak zase nastavují svá „opatření“, jejichž důsledky se nám vracejí jako bumerang. Uvědomujeme si, co ztrácíme, ale místo, abychom se zbavili skutečné příčiny, přitvrzujeme… Stará česká lidová moudrost praví: „Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá“ … A tak mohutně voláme a současně se děsíme toho, jaká přijde odpověď – a znovu a znovu a znovu …
Zdraví, láska, štěstí, spokojenost, svoboda, klid a mír – především si musíme uvědomit, že nejsou trvalými hodnotami, a že na ně nemáme automaticky nárok. S tím je třeba se smířit. Abychom si je udrželi alespoň na čas, nezbude nám, než je sdílet s ostatními lidmi (těmi blízkými i těmi vzdálenými) a s vědomím, že všechny pozitivní věci jednou pominou, a že stejně tak pomíjivé jsou i věci nepříjemné.
Nakonec nikdy nevíme, jakou hodnotu má to, co nás potkalo – jestli je špatné skutečně špatné a dobré skutečně dobré. Jeden starý zenový příběh vypráví o sedlákovi, kterému všichni gratulovali, když si koupil nádherného koně. Kůň se však záhy zaběhl a celá vesnice chudáka sedláka litovala. Když se kůň po čase vrátil a přivedl sebou navíc dalšího divokého koně, vzbudilo to obrovské nadšení. Jenže pak se sedlák snažil toho divokého koně zkrotit, spadl z něj a zlomil si nohu. Celá vesnice truchlila nad tím neštěstím. V tu dobu přišli do vsi verbovat císařští vojáci a zlomená noha sedláka od odvodu zachránila … Příběh pokračuje pořád dál a vlastně se z něj nedozvíme, zda koupě koně byla dobrá či špatná [2]. Podstatné je, že to nevíme ani u věcí, které tak strašně moc chceme – anebo naopak nechceme.